Porodní příběh o silné ženě, která si svůj druhý porod konečně uhájila

Chlapeček, o kterém vám chci dnes vyprávět, to vzal na tento svět opravdu zhůrta. Jeho maminka mínila, on však změnil její plány. S jeho maminkou jsem se potkala v počátku těhotenství. Tentokrát od začátku plánovala úplně jiný porod, než byl její první. Ten první začal krásně,  strávila většinu času ve vaně s teplou vodou, nechtěla žádné medikamenty, vše si uhájila do doby, než přišel závěr. Konec porodu byl zcela v režii zdravotníků – poloha vleže, ostré světlo, nohy ve třmenech, umělý oxytocin, nástřih, separace od dítěte, bolestivé šití. V závěru už ji došly síly, nemohla už bojovat, a tak podlehla. Své dítě pak nemohla  kojit, skoro rok odstříkávala své mléko a dávala mu jej.

Teď už vše chtěla jinak. Odhodlaná  žena chtěla rodit v proslulém Krnově s mou podporou. Přišel den D a žena mi po půlnoci volá, že už se asi něco děje, dává si ještě koupel a poté mi volá, že vše asi ustalo. Den před tím byla u své gynekoložky, která ji doporučila hospitalizaci s následnou indukcí porodu, což žena odmítla. Za hodinu mi opět volá, že se vlny opět vracejí. Domluvíme se, že se setkáme u mě v centru a poté společně vyrazíme do Krnova. Jsou asi dvě ráno, a tak vyjíždím opět do tmy a úplného ticha. Temná noc stvořená ke zrození, je 16.6. 2016, dítě si vybralo krásné datum ke svým narozeninám, pomyslím si.

Přijíždím ke svému centru, kde mne už čeká žena, opřená o kapotu auta a silně vokalizuje. Dle jejich projevů si tipuji na zacházející branku. Vyšetřím si ji a sděluji ženě, že děťátko se v Krnově určitě nenarodí, protože to nestihneme, branka pomalu zacházela. Co teď? Kam pojedeme? Rychle mezi porodními vlnami se domlouváme na strategii, žena se rozhoduje pro 20 minut vzdálenou porodnici. Její muž odjíždí se starším synem domů.

Já chystám vše v autě, nepromokavou podložku, porodní balík a deku, kdyby se žena rozhodla porodit nakonec v autě. Žena mi v autě zpívá, vokalizuje, oddychuje, už nemluví. Přijíždíme do porodnice a žena mi říká: „Už rodím!“

Pomáhám ji z auta, zvoním na porodnický příjem. Vychází sestřička a říká ženě , ať si připraví doklady. Odpovídám za ni a říkám porodní asistentce, že branka zachází a bylo by tedy lepší vynechat administrativní příjem a jít na porodní sál. PA se mě ptá, jak to vím? Odpovídám, že jsem si klientku vyšetřila. Do toho žena už opravdu tlačí, opírá se o stůl a podlamují se ji kolena, PA mi asi nakonec věří a nervózně ženě říká, že tady si fakt nemá tlačit, že nemůže přece rodit na ambulanci.

Přecházíme rychle na sál. Do toho vchází lékař, aby si ženu vyšetřil. Rozsvěcují velká světla a polohují postel, říkají, že musí natočit monitor. Žena si ulehá na postel, hned po vyšetření poprvé promluví a říká jim, že ležet opravdu nebude. Argumentují ji tím, že se musí natočit monitor. Zhasínám velké světlo a říkám PA, jestli by nám mohla přinést žiněnku, že žena nebude ležet u porodu. PA mi tedy sděluje, že ale musím držet sondu a ptá se mé klientky, to jako budete rodit vkleče? U prvního dítěte jste také rodila vkleče?  Odpovídám už pouze já, žena svou mysl odebírá do své porodní země, už nemluví.  Ženě pomáhám z postele dolů, špitnu ji, ať se soustředí jen na sebe a poslouchá jen své tělo.  Kýve, že chápe.

Žena klečí na žíněnce a už cítí, jak se hlavička posunuje dolů. Vchází lékař a říká ji, že potřebuje napsat nějaké anamnestické údaje, ptá se ji, jak se jmenuje. Žena neodpovídá, hlavu má zabořenou až po uši do velkého polštáře. Odpovídám za ní. Jmenuje se Lucka. To ji jako mám říkat, Lucko? Ano, přijmení si totiž nevybavuji. Odpovídám mu. Kroutí hlavou a vzdává sepisování anamnézy v době jejího porodu. Najednou se vyloupne vak blan. Dítě se rodí ve vaku blan, je to prostě dítě štěstěny.

Po chvíli se rodí hlavička. Šeptám ji, sáhni si na ni a drž si ji. Žena si majetnicky pokládá svou dlaň na hlavičku svého dítěte.  PA nemá kde dát svou ruku, tak ji pokládá na hřbet ruky mé klientky, která si drží své dítě. Vlna ustupuje, žena odpočívá. PA říká ženě, ať si zatlačí , ta ji však říká,  že teď ne, až bude kontrakce. Za chvíli přichází vlna a s ní vypluje celé tělíčko. Žena se hbitě z pozice na čtyřech dostává do sedu a rychle si bere své dítě. Září štěstím, vítá ho a hned sděluje PA, že chce nechat dotepat pupeční šňůru, kterou si pohmatem kontroluje a sděluje ji, že stále ještě tepe.

Po 30 minutách. když pupeční šňůra dotepává, dítě se náhle silně rozpláče, loučí se s placentou. Žena ještě kontroluje a poté souhlasí s přestřižením. Přichází lékař, aby zkontroloval poranění, prý tam má oděrku a raději by ji zašil, ať to má hezké. Žena říká, že to zašít nechce. Lékař ji aspoň navrhuje oxytocin jako prevenci krvácení. Žena odmítá. Lékař ji rezignovaně sděluje, že musí tedy podepsat negativní reverz. Žena ho podepisuje. Pak už všichni odchází a my pozorujeme, jak se chlapeček přisává k prsu, otevírá své oči a dívá se na svou matku, která byla tak silná, že si tentokrát udržela až do poslední chvíle kontrolu nad svým dítětem.  Oba jsou za to právem odměněni. ZŮSTALI SPOLU, NIKDO JE NEODDĚLIL.  A já se po dlouhé době opět setkala s porodnickou realitou, uf:(.