Tentokrát jinak…

Po objevení  dvou čárek na těhotenském testu, mne jako první myšlenka napadla: ,, A to mám jako zase rodit? “ 

 První porod mého syna Adama byl typický nemocniční porod. Klystýr, po celou dobu porodu zavedená kanyla, dirupce vaku blan, podání umělého oxytocinu, nepříjemný personál, poloha na zádech, vyhrožování a nejhorší praktika na mém těle – Kristellerova exprese, po které mám trvalé následky dodnes. Cítila jsem se jako neschopná žena….

Proto jsem se nedokázala smířit, že by se tohle vše mělo opakovat a díky tomu mne napadaly i myšlenky, že bych toto těhotenství ukončila interupcí. Nakonec jsem se rozhodla, že to ,,nějak“ zvládnu a pokusím se ,,to“ udělat jinak, ač jsem vůbec netušila jak.

Byla jsem v 16. tt a shlédla dokument Orgasmický porod. Nevěřila jsem svým očím, že to opravdu jde jinak. Bylo to vše tak krásné, dojemné, dokonce jsem si dojetím pobrečela… ANO, to je ono, to je to, co chci zažít… Nevěděla jsem opět jak to udělat, ale věděla jsem, že tak bych chtěla rodit.

 Četla jsem, abych pochopila souvislosti, zjišťovala informace jak krásně nám to přiroda zařídila, hledala dulu či porodní asistentku, která mě navede správným směrem. A tak jsem se dostala k Aničce. Četla jsem její názory, velice se mi líbily a byly mi blízké.

Byl listopad a já ji zavolala, zda má ještě na konci března čas mne podpořit u mého porodu… ANO měla… Domluvily jsme se, že se v lednu sejdeme a vše doladíme…Mám radost.. Nemohla jsem se setkání s krásným člověkem, jako je Anička, dočkat.

Hurá, je tady den schůzky. Vstávám brzy, abych stihla dojet včas.Venku je šílená zima, nikam se mi nechce, jsem nervózní. No, přeci to teď nezruším. Dorazila jsem na schůzku, Anička jako vždy byla velmi milá, já stále nervozní. Probraly jsme vše, co bylo potřeba doporučila mi bylinky a jak budeme postupovat, až přijde den D. Já tedy toho moc neřekla, najednou jsem nevěděla, co vlastně chci vědět a co chci říct…. Nevadí… Odjížděla jsem s úsměvem na rtech a skvělou náladou. Po celou dobu jsme byly v kontaktu, psaly si vždy, když u mne nastal nějaký ,, problém „. Nebo když mne přepadli poslíčci a já si nebyla jistá, zda už je to tady… Vždy jsem se cítila trapně, že plaším, ale Anička měla vždy pochopení. Myslela jsem si, že prostě porodím dřív než v termínu.  Stále jsem dochazela na kontroly ke svému gynekologovi. Výsledky vždy hlásila Aničce. Při poslední kontrole mě doktor vyzval, abych už příště jela na kontrolu do porodnice, kde mám v plánu rodit. Věděl, že do Frýdku mě nedostane, ani na kontrolu ozev miminka, ale u sebe si mne již nechat nechtěl. Měla jsem v plánu rodit ve vyhlášeném Krnově. Tak jo, stejně jsem se tam nebyla ani podívat. Mezitím si mě pro jistotu zkontrolovala i Anička. Kontrola u ní byla mnohem uvolněnější než u doktora. Položila jsem se na podložku, Anička poslechla srdíčko, pohmatem zjistila polohu miminka, díky tomu jsem si konečně dokázala představit mé dítě a uvědomit si ,,že tam je”..Proč jsem k ní proboha nedocházela celou dobu? Ptala jsem se sama sebe.

Kontrola v Krnově byla ve 41. tt, vše v pořádku, doktorka velice příjemná, ale strašení vyvolavaním kvůli případnému přenášení si neodpustila. Placenta zraje apod. Tak samozřejmě na konci těhotenství se to dá očekávat. Mám přijít na kontrolu za tři dny, ale mě už se tam po tomto nechtělo. Při cestě domů vše hlásím Aničce a padá na mne strach, že si svůj vysněný přirozený porod neužiju kvůli vyvolávání … Ne, to já fakt nechci, sakra… Další dny padám do depresí, partner mne uklidňuje, že to přece nemůže být až taková hrůza,tak ti porod vyvolají, noo… Ale já si stojím za svým, že si podruhé porod zkazit nenechám. Fakt podruhé NE! 

Na kontrolu do Krnova tedy nedorazím a řeším, jak si vyvolat porod sama. Věřím, že je vše nachystáno, jen je ,,někde “ problem, ještě nemám něco dořešeno a moje dítě to cítí.. Horká vana, maliník, skořicový nálev, zátka taky odešla, poslíčci každý den a já nevím, co ještě a ono stále NIC… Píši Aničce, že jsem zoufalá, bojím se a vlastně, že to už vzdávám, je mi vše jedno… 

Doporučila mi všechny strachy vypustit, neřešit, udělat si krásné poslední dny, relaxovat a umíchat si ricinový koktejl… Byla jsem zlehka skeptická, ale pokud to má pomoct přirozeně vyvolat porod tak  do toho jdu,nemám co ztratit.. Sehnat ricín nebylo vůbec lehké, ale díky dvěma ochotným milým lidem jsem měla ricín doma… Hodně mi pomohli, nejen dovozem, ale darovanou energií. Tak jo, jdeme na to, je 27.3.  jsem ve 42. tt, není nač čekat… Nic odpornějšího jsem nikdy nepila… Za dvě hodiny po vypití se konečně začalo něco dít… Tělo se začalo vyprazdňovat a poté nastaly nepravidelné kontrakce, které ale bohužel do rána přešly, nicméně už nebyly tak ,, příjemné“ jako poslíčci.. Je velikonoční ráno 28.3. já jsem stále 2v1, zklamaná, unavená,nevyspaná,  zoufalá… Píši Aničce a už nedoufám, že by se porod sám rozběhl. Poprosím ji, zda můžeme přijet, a zda se na mne koukne, jestli se to pohlo…. Neodmítá, rovnou píše, že máme odpoledne dorazit. Jako hromádka neštěstí ulehám a čekám, co se od Aničky dozvím.

Hurááááá,  jsem otevřená na 3 cm, takže se to v noci opravdu pohlo! Uff, uleví se mi… Přiznám se, že další várku ricinového koktejlu bych už nedala.

 Anička děložní činnost ještě podráždí akupresurou a vonnými esencemi. Uklidní mne, dodá nové sebevědomí.. Odjíždím s tím, že se brzy zase uvidíme. Po cestě domů jsou kontrakce již o malinko silnější a zlehka si je prodýchávám… Hmmm, určitě to zase přejde…  

Přijeli jsme domů a vydýchávám už celkem často, užívám si to, směju se, stihnu ještě uvařit a najíst se… Je to celkem vtipné, ale mé drahé polovičce už moc do smíchu není, jelikož neví, zda něco bude nebo ne… Chudák je nervozní víc než já,  stále se ptá, jestli teda už jedem… No, určitě nee, nevím, co bych tak brzy v Krnově dělala…Petr se jde naložit do vany. Já odpočívám. Po hodině Petra z vany vyhazuji se slovy, že bych se ráda stihla osprchovat než pojedeme. Ano, už jsem si jistá, že dnes! Je 19 hodin a já se jdu tedy umýt. Vylezu ze sprchy, obleču se, přicházím s úsměvem do ložnice a v tu chvíli mi praskne voda. Pohled mého drahého byl k nezaplacení a nikdy na něj nezapomenu.

Péťa jel tedy pro auto, já volám Aničce a hlásím prasknutou vodu, čekám, zda se bolest zintenzivní a lezu zpět do sprchy. Bolesti jsou intenzivnější, mám radost, jedem.

Hodinová cesta do Krnova byla opravdu zajímavá, vydýchávala jsem si kontrakce na zadním sedadle, vždy předem upozornila Peťu, že je tady zas, aby věděl, že má jet ,, jemněji “ v rámci možností.. Stále se bavíme, vtipkujeme… Anička jede za námi… Kontrakce byly po cestě nepravidelné.. DÍKY BOHU…  Přivoláváme výtah, vydýchávám kontrakci, s úsměvem oznamuji, že je po a můžeme pokračovat.

Přicházíme na příjem po 22 hodině, Petr i Anička jsou stále se mnou, měříme ozvy miminka, Anička sedí vedle mě a uklidňuje miminko hlazením břicha, měl zrychlené ozvy… Pomohlo. Moje dítě nás moc dobře vnímá… Místní porodní asistentka je velice příjemná, trpělivá, tolerantní.

Poté s Peťou odnášíme věci na náš pokoj a jdeme zpět, ale už na sál, kde nás čeká Anička. Spadne mi brada… Taková krásná intimní atmosféra, svítí jen lampička, voní levandule, hraje Deva… . Napouští se mi vana… Tohle, že je porodní sál? To je sen… Cítila jsem se tam opravdu příjemně. 

Peťa se jde převléct do nemocničního oblečení, já se svlékám donaha, odskočím si, ale přichází vlna, tak se opírám o umyvadlo, vydýchávám, Anička neváhá,okamžitě přijde a masíruje mi bedra… Je to příjemné… Jdu do vany, klekám si na čtyři, hledám nějakou příjemnou polohu… Anička mi sprchuje záda horkou vodou a konečně dorazil i Peťa, jsem klidnější a naprosto uvolněná… Několik vln si vydýchávám v této poloze, ale za chvíli zase hledám jinou.. Otáčím se a ponořím se do horké vody a hlavně konečně do sebe… Cítím, jak se naše miminko posouvá níž a níž… Vnímám každou bolest jako něco krásného, něco co nám za chvíli přinese našeho syna.. Držím Petrovi ruku, dýchám nahlas ,, aaaaaa“…. Cítím, že je miminko už hodně blízko, jsem naprosto uvolněná, nechávám své tělo dělat, co samo umí, ničemu nebráním,užívám si to…Ale opět je mi poloha nepříjemná, hlásím že chci jít ven, že se mi chce  zlehka tlačit.  Vstávám z vany, přichází další vlna a já ve stoje objímám silně Peťu a dýchám… Je úžasný, objímá mne také pevně.

Pomáhá mi přesunout se na stoličku, kde si sedá za mě a objímá mne, já se zavěšuji  o lano… Tahle pozice mi je velmi příjemná, můžu být zavěšená a spodní část těla je naprosto uvolněná, dýchání směrem k miminku je snazší… Cítím, že je ,, něco“ jinak… Ano, tělo samo tlačí a já vnímám, jak miminko sestupuje níž a blíží se k nám.. Je mi šílené horko, otírají mne studeným obkladem.. Anička mi nahřívá hráz, odpoutává to pozornost od pálivého napínání. Můj  projev je již velmi hlasitý, ale moc mi to pomáhá se uvolnit… Přichází kritická chvíle, nahlas říkám, že už  nemůžu, že to nezvládnu, že už nechci.. Anička s Peťou mne podporují, jak už jsme blízko, jak jsem skvělá, a že si už můžu sáhnout na hlavičku… Je tak měkká a teplá…Já sahám na našeho syna!!… To mě nakopne… Vím, že už to bude, jen ještě chvíli vydržet… Peťa mi šeptá, jak jsem úžasná, hladí mě… Při každé kontrakci se zapírám o lano, nevnímám okolí, jen sebe a miminko… Pomáhám tělu tlačit…. 

Vím a cítím přesně, co je už venku… hlavičku, ramena a naposled to nejkrásnější, jak mi náš syn pomohl, odkopnul se a vyklouzl ven… Já si naposledy zakřičela úlevou…

29.3. 2016 v 0:50 hod  odhazuji lano a natahuji se pro syna… Nastala ta dlouho očekávaná emotivní chvíle, naše oči se setkaly a pohled to byl dlouhý ,, Mami, to jsi ty? “ Pohled plný lásky… 

Přesunuli jsme se na lehátko a společně si užívali první chvíle… Já, Peťa, náš syn a náš anděl Anička… Ošetření proběhlo na mém těle. Porod placenty byl k mému překvapení velmi rychlý.. Můj syn se na mne celou dobu usmíval,stale jsme si koukali do očí…Neuvěřitelné… Jsem dojatá…  

Bez jakéhokoliv poranění, fyzického či psychického jsem sama dokázala porodit své dítě, získala jsem ztracenou důvěru ve vlastní instinkty.

Nejde popsat, jak moc to bylo krásné, nevěřila jsem, že to opravdu jde, porodit v bezpečném prostředí, prožít svůj porod s láskou, věřit síle vlastního těla… Vždy se budu k této nejkrásnější vzpomínce v mém životě vracet se slzami dojetí a myšlenkou, že tohle chci prožít znovu…

Všem ženám bych chtěla vzkázat, ať si nenechají nikdy nikým, v tento důležitý životní moment, vzít vlastní sebevědomí. Žena umí porodit své dítě. To porodníci z nás dělají neschopné porodit bez jejich ,,pomoci”. Věřte v sílu vlatního těla,příroda se už o vše postará sama.

 Tímto příběhem bych chtěla poděkovat Soni Kolmanové, díky které jsem nasbírala kousky sebevědomí již před porodem a jejiž knížka mne posunula o kus dál. Aničce Kohutové za obrovskou podporu, jsi pro mě anděl s velkým srdcem… A největší díky patří mému drahému, který byl velmi skeptický vůči přirozeného porodu, ale přesto mě ve všem podporoval, miluji tě ….

Zdenka Tichopádová

Dalších 29 porodních příběhů  z eBooku Porodní příběhy si zdarma můžete stáhnout zde: PORODNÍ PŘÍBĚHY