Můj porodní příběh, který mne naučil, nedělat kompromisy

Milá Aničko, konečně jsem se odhodlala napsat Vám svůj porodní příběh i já. Píši ho právě Vám, protože mohl být úplně jiný, kdybych dala před porodem na své sympatie, byť jen přes sociální síť, a na svůj vnitřní hlas a rozhodla se vybrat si jako svou průvodkyni Vás. Bohužel se tak nestalo, ale vše je a bylo, jak má být. Doufám, že můj příběh bude varováním pro jedny, ale také nadějí pro ty druhé, protože i ten nejtěžší okamžik v našem životě se může pro nás stát novou nadějí a novým startem.

Na porod jsem se připravovala. Připravovala jsem se tak, jak se jen téměř 30ti letá žena prvorodička nakloněná všemu přirozenému může připravovat. Četla jsem, koukala na videa domácích porodů, znala rizika zásahů do porodu, měla podrobně sepsaný porodní plán, chodila na těhotenskou jógu, meditovala, masírovala hráz, vizualizovala každý večer před spaním porod. Byla jsem vždy silná, co se bolesti týče, bolest jsem čekala a nebála se jí. Na porod jsem se těšila. Měla jsem jasno, jak chci rodit, jak chci kojit, jak chci vychovávat své dítě. Ach, jak samolibá představa.

A pak jsem udělala ještě jeden krok k úspěšnému a krásnému porodu své dcerky – našla jsem si soukromou porodní asistentku. A tady přišel ten zlom – tehdy se ve mně ozval ten maličký slabounký hlásek a říkal – Něco je špatně – žena s centimetrovými modrými nehty tě chce vnitřně vyšetřovat? Stačí jí schůzka měsíc před porodem? Porodní plán proletí očima, pousměje se a řekne, že s tím není problém, s ničím? Ale co, už jsem se s ní domluvila, navíc se zná s mojí mámou, už by to bylo blbé odvolávat, už k ní chodím na kurz. Tu Aničku Kohutovou, co jsem zahlédla na facebooku ani neznám, nemám na ni žádné reference, tahle bydlí ve stejném městě, bude to výhoda, známá s ní porodila relativně v pohodě. A tak jsem ten svůj malý pochybovačný hlásek ve mně, hlas mé intuice umlčela. Od té doby už jsem to nikdy neudělala a snad nikdy neudělám.

Jeden nedělní podvečer na konci listopadu jsem se šla zase svižně projít, termín porodu byl v pátek. Dýchala jsem ledový vzduch, poslouchala hudbu. Najednou se zdálky z nebe začaly ozývat podivné zvuky slyšitelné i přes sluchátka, zvedla jsem hlavu ke tmě na obloze a uviděla obrovité hejno divokých hus, které mi táhly nad hlavou a jejich křídla do ticha majestátně šuměla. Hluboce jsem vydechla a řekla si – to je nádherný symbol, nový začátek, nová cesta. Celý předchozí den už jsem měla docela průjem, hlenová zátka odešla před několika dny, měla jsem chuť jen na malá a hodně kalorická jídla, měla jsem chuť odpočívat, cítila jsem, že porod se blíží.

Večer jsem si dala příjemnou koupel s levandulí a šla brzy spát. Nad ránem se mi chtělo hodně na toaletu, bylo 4.00. Lehla jsem si zpět do postele a ucítila dvě vlny vody, které odtekly na matraci. Rozbušilo se mi srdce, je to tady – ale nejsem připravená, ještě není všechno perfektní, mám strach, proběhlo mi hlavou (sama jsem se narodila tak, že měsíc před termínem mé mámě sestřičky na kontrole v porodnici „omylem“ propíchly vak blan – tehdy jsem taky nebyla připravená – dnes už vím, odkud ten strach přišel).

Volala jsem PA, že mi odtekla voda, ale že je jí nějak málo, snad tak jen dvě deci dle skvrny na posteli. PA řekla, že i tak jedeme, tak jsem se oblékla, vzala vzorně nachystanou tašku, dostala křížek na čelo a jela, PA jela autem s námi. Bylo něco po páté ráno. Cítila jsem každou třetí minutu tvrdnutí břicha, ale bolest žádnou. V porodnici jsem dostala bílou škrobenou košili, šla na nepříjemné vyšetření k lékaři – verdikt – otevřená na centimetr (což jsem byla od 35.týdne), dítě velké, odhad 3950g. Další vlna strachu – dítě je velké, PA mi místo podpory říká, že si máknu. Dcera měla nakonec 3050g. Jdu na monitor, ležím na boku, můj muž sleduje obrazovku a hlásí mi výšku vln.

Cítím docela velké bolesti, přijde PA a říká, že to nic není, že to ještě vůbec nejsou kontrakce. Další vlna strachu – tak to ještě nejsou kontrakce, bože, já umřu, až přijdou opravdové. Všechno, co jsem si celý život nepřipouštěla, na mě padá ze všech stran – mám strach, potřebuju získat zpět kontrolu, chci to zastavit, chci začít od začátku, potřebuju obejmout, ale nemůžu přiznat, že to nedávám, chci se postavit za sebe a cítím, že selhávám a panikařím a to mám ještě vše před sebou. Odcházíme s PA na pokoj, ptá se, zda chci napustit vanu, bolesti už jsou velké, nedokážu se rozhodnout, nakonec říkám, že ano, PA mě zatím odvádí do sprchového koutu a ukazuje muži, jak mi sprchovat bedra.

Vyloženě padnu na kolena, bolest mě požírá zevnitř, nedává mi odpočinout, nedokážu mluvit, nedokážu dýchat, PA se ptá, jestli můžeme do vany, ve výdechu vykřiknu „ne“. Už necítím nohy, jak si na nich sedím, ale bolest nepolevuje, nemůžu vstát. „No nic, zvedneme ji,“ říká PA a spolu s mým mužem mě zvedají a vlečou k vaně, bolest polevuje, dýchám a cítím se jako ubožák, že nedokážu dojít ani k vaně a to prý to „ještě nic není“. Vlezu do vany, cítím paniku, vzpomenu si na bachovy kapky první pomoci, co mám v tašce.

Prosím o ně svého muže. Kápne mi je do pusy a PA se shovívavě ušklíbne. „A do háje“, říkám si a vidím ji v té chvíli v pravém světle a vím, že ona byla moc špatná volba. Ve vaně se dlouho neohřeju, je kolem 7.00 a PA už mě tahá z vany, že mě potřebuje vyšetřit, takže mám hupnout na křeslo. Vylezu z vany a bolest mě srazí do podřepu, rychle dýchám, něco se mě teče, v bolesti vlastně ani nevím co. PA vezme ubrousek a stírá podlahu.

Říká, ať jdu na toaletu, nemám pocit, že by se mi chtělo, ale ona to asi ví lépe. Sedím na míse a hlavu opírám o studené kachličky, mám žízeň, ale pít nesmím, jedině ucucávat vodu z namočené vaty, kterou mi PA občas podá. Několikrát PA vejde s tím, jestli teda už jsem se vyčůrala. Upřímně nevím, i kdybych se vyčůrala, tak to přes tu bolest asi ani nepoznám. Je mi tam dobře, samotné, s hlavou na kachličkách, mám pocit, že můžu plakat…ale už zase vejde PA a spolu s mým mužem mě podpírají, že se jde na křeslo.

Vylezu nahoru, vyšetření bolí, přichází lékařka, další vyšetření, do půl hodiny prý bude miminko venku. Uleví se mi, jsem skoro u cíle, tak rychle, z nuly na sto za hodinku a půl. Sestoupím z křesla a je mi lépe, kontrakce se zmírňují a dávají mi oddechnout, konečně, usmívám se, nabírám síly, ale trvá to jen pár minut.

PA mi totiž oddechnout nedá. Znovu na křeslo, znovu vyšetření, kontrakce slábnou, prý bych měla dostat oxytocin, kanylu mám nachystanou už od příjmu. Ale chce moje svolení, abych pak neříkala, že se mě neptala. A já si říkám – do hajzlu, mělas přece v porodním plánu, že se mě nemáš ani ptát, bůh ví, co udělám v bolestech. No, a je to tady. Kouknu na muže, ten je očividně sám vyděšený z intenzity porodu a už by to chtěl mít za sebou, chápu ho, ona na mě kouká takovým tím pohledem, že tam leží zas jedna, co ví o všem prd a chtěla by rozhodovat. A pak říká: „Mě se to vůbec nelíbí, to není v pořádku, když se porod takhle zpomalí.“ Kývnu. Okamžik zlomu. Dostanu oxytocin a je konec.

PA mě pustí z křesla a říká, ať už si trochu přitlačuju. Když přitlačím, bolest pomine, je to příjemné, pomáhá to od bolesti…jenže tělo mi neříká, abych tlačila…nevím, co mi říká…slyším jen PA.

Znovu na křeslo, bolest je veliká a intenzivní jako předtím, bez oddechu, bez přestávky. Když lezu na křeslo, opřu se rukama o podložku hlavy, prohnu záda v bedrech, jsem v podstatě na čtyřech a je mi fajn…“Takhle chci rodit“, pokusím se o poslední prosazení sebe. „To nejde, takhle v žádném případě neporodíš, miminko je veliké, slyšela jsi doktora“, říká PA. Tak lezu na křeslo, poslušně na záda…“A TLAČÍME na kontrakci“, říká PA rozhodně. Nevím, co je kontrakce, necítím žádnou potřebu tlačit a tak na povel tlačím, když začnu cítit bolest. „NO, NO, NO, NO, TLAAAAAČ“, křičí PA. Povolím, nedokážu už tlačit víc, nic mi nepomáhá, tlačím bez kontrakcí. „NIC!!“, říká PA … obtáčí třemi prsty dokola poševní vchod, do toho tlačím, ale hlavička se vždy asi vrátí, nevím, nic necítím. Začne mi být zle, motá se mi hlava, nemůžu dýchat.

PA začne mačkat tlačítka na monitoringu, pípá o pomoc, přichází lékařka, je klidná, vyšetří mě a hází divný pohled na PA a říká něco o miminku a rotaci. Pak říká klidně a mile: „Vstaňte a budete lyžovat ano, lyžovala jste někdy?? Ze strany na stranu ano?“. Lyžovala, ale nikdy mi to nešlo a teď si ani nepamatuju, jak se píše mé jméno, natož lyžování.

Nechci, je mi blbě, chce se mi zvracet, nemůžu dýchat, mám ohromný strach, cítím uvnitř, že je to všechno špatně, chci pryč, je to jako zlý sen, jako když mě honí něco strašného a já se nemůžu hnout. Zkouším se houpat v bocích, ale bolí to jako čert a jsem příšerně slabá, muž mě podpírá. Přístroje řvou jako pominuté. Lékařka mě směruje zpět na křeslo. „Musíte tlačit“, říká rozhodně. Kontrakce pořád žádné.

Dostávám něco dalšího do žíly. Přibíhá zástup dalších lidí v bílých pláštích, tři stojí nastoupení u pultu pro miminko. Jedna milá paní s tmavým mikádem jde ke mně k hlavě a hladí mě a říká, ať se nebojím, že to bude v pořádku. Vidím svého muže, má slzy v očích a strašný strach, nikdy jsem ho tak dříve neviděla. Odstupuje a sleduje vše z dálky.

Lékařka u nohou křičí, tlačím ze všech sil, ale nic mi nepomáhá. „Potřebujeme kontrakci“, volá lékařka dole, píchají mi další dávku kdovíčeho. Mladá lékařka u mé hlavy řekne: „ A tlačíme“. Tlačím jako o život, vlastně tlačím o život, motá se mi hlava, mladá lékařka mi leží loktem na břiše a tlačí celou vahou, nic. Je zle, vím to, omdlévám….je tma. Volají mě, třesou se mnou, otevírám oči. Slyším jen…“honem vax…“ „píchnu vám injekci na bolest“, cítím lupnutí hráze při nástřihu, musí být snad až k zadku. Lékařka bere vax. „TLAČÍME!!!“

Tlačíme všichni, já, mladá lékařka narvaná loktem v mém břiše, ta dole táhne, vax 3x pouští s mohutným lupnutím. Kleště, nevěřím, že se do mě můžou vlézt. Další dávka do žíly. Už netlačím, zírám do stropu, cítím se jako hadrová panenka, loutka v blbém filmy, odevzdávám se, vzdávám to, dělejte si, co chcete, já zrovna umřela, plně, hluboce a navždycky jsem umřela.

Cítím, jak ze mě něco vyklouzlo, dcerka visí bezvládně v rukou lékařky, je tmavě modrá, někdo ji rychle bere do pleny a nese ke třem postavám čekajícím u pultu pro miminka. Nic neslyším, žádný pláč, jen cinkání nějakých nástrojů, tlumené hlasy.

Mám strach…ptám se, co je s dcerkou, jestli je v pořádku. „A co by prosím Vás nebyla“, odpovídá mi shovívavým tónem starší lékařka, asi pediatrička a podává mi úhledně zavinutý balíček, má zavřené oči, červené čáry přes obličej od kleští. Vyfotí nás a hned berou dcerku zase pryč se slovy: „Vidíte, maminko, že miminko na tom není dobře, musíme ji odnést“.

Prosím muže, ať jde s ní, ať jí neopouští ani na chvíli, ať s ní mluví, ať ji hladí…pláču, ale snažím se být silná, já to mám za sebou, teď je nejdůležitější ona. PA mi píchne zase něco do žíly a vytáhne ze mě placentu. Drží mě za ruku a lékařka mě šije. Bolí to pekelně, jsem potrhaná až k čípku, prý mi dají nějaké super stehny, paní doktorka umí plastický steh, budu to mít sešité dokonale.

No, to jsem jim teda vděčná, fakt. Stropnice nad mým klínem nesvítí, takže v odraze skla vidím jako v zrcadle ten masakr mezi svýma nohama. Dají pode mě podložky, cítím, že hodně krvácím, přikryjí mě těžkou peřinou, je mi hrozná zima, klepu zubama, mám zimnici. Jdou pryč, ležím na pokoji sama a pláču. Trvá to asi hodinu a půl, párkrát mě někdo zkontroluje. Je to děsivě normální, jako bych jen ležela při chřipce v posteli a žádné dítě nikdy nebylo a nebude. Jsem oblbnutá léky, bolestí a samotou. Přichází můj muž, že prý mě odvezou s PA na pokoj, dcerku mi nedají, dokud nebudu schopná se sama postavit a okoupat. Posadí mě na invalidní křeslo, motá se mi hlava a je mi zle od žaludku. Na pokoji leží jiná maminka a kojí své miminko, nadstandardy jsou obsazené. Dcerka se narodila v 9.07, je něco po jedenácté.

Říkám svému muži, ať jim řekne, že chci hned dcerku. Přijde arogantní sestřička, s úsměvem mi sděluje, ať se tedy vykoupu. Postavím se na nohy, bože, je mi strašně zle, celý svět se motá, ale chci svou dceru. Jdu, vyteče ze mě krev na podlahu a sestra se zlobí, proč proboha nemám vložku. Jenže mě ji milá paní nikdo nedal! Nevím, kde mám vlastní dceru, natož pak tašku s věcmi. Vracím se pro ubrousek, daří se mi dřepnout a utřít po sobě tu krev. Dojdu do sprchy se vztyčenou hlavou…ale je to jen o kousek. Sestra odchází za dveře, sesunu se na zem a dýchám klidně a hluboce, bojím se, že omdlím. Osprchuju se a doufám, že to ustojím, velkou ztrátu krve i sil. Dívám se na sebe do zrcadla, všude po tváři mám červené tečky, hlavně pod očima, v očíchmám pár popraskaných žilek, rty už jsou popraskané víc, musím se konečně napít. Druhý den se k tomu přidají ještě modřiny po celém hrudníku a masakrální bolest rozstřižené hráze, opravdu až k zadku, to jsem vnímala dobře.

Čekám na dcerku. Muž chodí na chodbu a zpět, zlobím se, že to nedokáže zařídit. Trvá jim to do 13.00. Čtyři hodiny ležela v inkubátoru, nikdo ji nepozoroval, nic se jí nedělo, kromě toho, že hledala svou mámu. Čtyři zbytečné hodiny, které nás mohly vyléčit, kdyby nás nechali pohromadě tak, jak jsem zdůrazňovala v porodním plánu. Asi jsme se jim zdály „v ohrožení života“. Pak ji donesou, prý moji dceru, poznám ji podle rudých šrámů na obličeji a velkého hematomu na hlavičce. Pomůžou jí se přisát, takovým tím brutálním způsobem nacpání bradavky do krku. Je bojovnice, pije silně, je silnější než já. Ví, co má dělat. Drží se mně, spí u prsu a nepustí se. Ale nic necítím, jen prázdno a strach. A tak mě musí vést ona, nic nedám na bolest bradavek a blbé řeči sestřiček, mám ji na prsu skoro pořád. Poprvé otevře oči až druhý den. Má výraz stoletého mudrce. Dívá se na mě upřeně a hluboce, jako by všechno věděla už předem.

Dcerka byla nespavé, uplakané miminko, o kojení jsme dlouho bojovaly. Já byla nespavá, uplakaná, nervózní matka, která necítila nic než povinnost a strach. Nepoznala jsem na dceři, kdy chce jíst, kdy chce spát, nerozuměla jsem jí. Prošla jsem si rok a půl klasické psychoterapie. Alternativní psychoterapii podstupuji dodnes. Dva týdny jsem celou noc spala s dcerkou na hrudníku, do roka a půl jsem se v posteli nesměla otočit obličejem od ní.

Dceři byly teď tři roky a je silnější, než jsem kdy byla já. Je to učitelka se vším všudy. Její porod a to, co následovalo, mě dostaly na úplné dno a snad ještě hlouběji. A to mě donutilo hledat pomoc a našla jsem sebe sama zcela nově. Takže jsem na tom porodním sále v té chvíli opravdu zemřela. A chci, aby všechny maminky, které něco podobného zažily, věděly, že to může být i nový začátek. Nic už nebylo jako předtím. Vydala jsem se na novou cestu, znovu jsem se spolu se svou dcerou narodila a děkuji jí za to. Všem zainteresovaným jsem odpustila, od-pustila jsem je od sebe, což neznamená, že jejich chování schvaluji, ale už takovým lidem nedovolím, aby mi ubližovali a už vůbec ne tři roky poté. A jsem silnější. Už nedělám kompromisy, nesetkávám se s lidmi, s kterými nesouzním. Zároveň mám více pochopení pro lidské slabosti a selhání. Léčím se každým dalším dnem se svou dcerou. A věřím, že další těhotenství a porod mě vyléčí zcela a já jednou budu schopná dát své dceři tenhle příběh přečíst.

S láskou

Jana