Porod jako radost

Jak to vůbec začalo...Celé mé smýšlení o porodu se začalo tvořit asi v mé 2.třídě, kdy mi maminka bez rozpaků porod popsala..nezapomněla na detaily- jako nástřih, že ležela na sále, všichni odešli s miminkem a z ní kapala krev, až ležela v kaluži krve, než si jí všimli.. pak že tahání placenty bylo jako vytažení střev a podobná přirovnání…zapomněla na takovou maličkost, že je porod krásná záležitost patřící k životu, jeden z nejvýznamnějších životních zážitků… tehdy přesně se ve mně vytvořila panická hrůza z porodu..

Řeči jako, že nikdy nebudu mít děti a tak, nebyly nijak ojedinělé.. až do otěhotnění.Najednou mi bylo 27 a mému budoucímu muži jsem se zmínila, že bych na svatbě chtěla být těhotná.. jal se tedy konat velké věci. Osud tomu chtěl a já přišla za pár týdnů s pozitivním testem. Byli jsme oba trochu v šoku, i když jsme pochopitelně věděli, že ta možnost existuje. Shodou okolností jsme tedy našeho chlapečka počali na můj dvojnásobný svátek – Gabrielu a MDŽ.

Čas plynul dál, přípravy na svatbu pokračovaly, vše bylo v pořádku, těhotenství jsem nijak zvlášť neprožívala, až v 8. měsíci, když jsme se brali, jsem si připadala lehce neohrabaně.  Svatba byla v plánovaném termínu a bylo to super, užila jsem si ji i tak parádně. dokonce nad očekávání byla i svatební noc jak se sluší a patří. Jakmile jsem se srovnala s myšlenkou, že budu matka, musela jsem se poprat s myšlenkou na porod… a tehdy začala má „cesta za poznáním“ .

Seděla jsem nespočet hodin na netu, kde jsem pročítala orgasmické porody a podobně slastné příběhy rodiček. „To by byla taková paráda, kdyby to potkalo i mě..“ Obklopovala jsem se pozitivními příběhy tak moc, až jsem sama začala věřit, že to lze a že to přesně takhle krásné bude..byla jsem na kurzu jemného zrození, kde jsem se utvrdila v tom, že co si přeji zažít není nereálné, že se jen musím na porod skutečně připravovat, nečekat, že to přece nějak půjde… volba porodnice padla na Krnov-přes hodinu dojezd, za což jsem byla při každé příležitosti označována za cvoka, že se přece rodí všude… Ano, rodí se všude, ale ne všude jde o skutečný POROD…

Porod se blížil, ale přes všechny přípravy na svatbu a práci nebyl čas se tím moc zabývat, nebyl čas myslet na nějaký strach, i když pochopitelně jako prvorodičce to někde vzadu v hlavě znělo…Ty řeči kamarádek „jsi naivní, povíme si pak…“ Cítila jsem ve svém okolí, že se na téma porodu vyjadřovat nemá cenu, kdykoli jsem řekla, že to bude krásné, byla jsem zahrnuta odsuzováním a posměšky… “

Dobrá, třeba jsem blázen, ale blázni bývají přece nejšťastnější, tím jsem se vždy po nějakém konfliktu utěšovala… V rámci fyzické přípravy jsem trénovala s Epi-no balonkem… natrénovala jsem 27cm, víc nebyl čas .

A je to tady! 17. 11. cca 5 ráno. Fičím si to kvapem na záchod a ejhle, nestihla. Otřu se, udělám pár kroků do ložnice a zase mi teče po nohách. Co to, že by selhával svěrač? Znovu se otřu a koukám, že jde o narůžovělou tekutinu… Culím se jak blázen, jojooo, o tom jsem přece četla. Nepřestává ze mě téct, tak jdu do vany, tam se to ztratí a nezadělám celý byt. Ajaj, hlenová zátka. Koukám na ni, jestli je to jakože ono. No je to mazlavé a protkané cévičkami – aha, asi teda jo, tohle už neukecám. Manžel pořád spí… Před osmou vstává a já mu se širokým přihlouplým výrazem povídám, že mi praskla voda.

Začal mi balit. „Nééé, nech toho, jdi normálně do práce, budu volat, až se bude něco dít.“ Tak jel a já si pomalu chystala věci. Moc nebylo co, nic moc jsme doma neměli. Vzala jsem hlavně plyšovou deku pro našeho chlapečka, aby měl něco z domova. Dopoledne začíná pobolívat břicho – klasika – jakoby menstruačně, jen v intervalech. Parááda.Volám mamči a ona prý ať hned fičím, že ona rodila vždycky rychle a že když jedu až do Krnova, ať to nepodcením a nerodím v autě. Jojooo, jasně. Další dvě hodiny sedím u televize a stopuju si délku a mezery – to se přece má, ne?

Volám muže, ať tedy dojede. Kolem jedné vyrážíme na cestu. Pořád ze mě teče a nemám doma nic lepšího než přebalovací plenovou podložku. No co, není zbytí. Bacha, valí se vorvaň!  Pořád se přiblble směju.To už mám kontrakce asi minutové po 3 minutách. Dokud jsem stála, bylo to v pohodě, jakmile jsem si sedla, bolesti jsem vnímala víc.

Hodinová cesta utekla, aniž bych ji postřehla. Až v Krnově jsem postřehla, jak muž zabloudil.Vystoupíme, dojdeme do porodnice, kde na nás čeká dula a sestřička. Vstupní monitor, ok. Dotazník vyplněný a stejně se na každou otázku ptají.

Chjo, ale v poho, nijak mě to neobtěžuje, jen vlny nějak ustoupily. Vstupní prohlídka… au au, 3 cm.  Tož tohle vědět, ještě jsem doma. Naštěstí nevěděla a nebyla.  Šli jsme na pokoj a ve vteřině, kdy se za námi zavřely dveře, to zase začalo.

Au au, zkouším se schoulit v posteli. No ,ani náhodou, já to potřebuji rozhýbat. Dostanu na bedra horkou nádobu – fakt, úleva, záda bolí jako ďas, ale nic, co bych nezvládla. Sednu, kleknu, postavím, sednu, dřepnu, výpad…

Jdu na klystýr, hned pak na WC, tam je mi fajn, je tma, jen dula přinesla malou lucerničku, zakrytou červeným šátkem. Intimčo, ale fičím zkusit tu opěvovanou sprchu. Dřep, klek, výpad, ledová, vroucí, dřep, klek…áááá! Celou tu dobu si říkám, že ještě není tak zle, že ještě něco snesu-to nejhorší přece teprve přijde.. Vnímám, jak mě zpovzdálí sleduje manžel.

„Tohle dalších 12 hodin nezvládnu..“ Jednou už tělo nenápadně zatlačilo, a zase se nahrbím a celé tělo zatlačí. Chci tlačit. Jsem ve sprše a přijde mi, že pauzy jsou tak sekundu, sotva se nadechnu, jsou tu vlny zase. Porodní asistentka mě chce vyšetřit ve sprše. „Počkejte, počkejte…“ Čeká. Vlna přejde a… „Na sál!“

„Jakou chcete porodní pozici?“ „Ježiš, to fakt nevím, to je jedno!“ Zavěsí mě do lana, manžel si sedne naproti mě na stoličku a já jsem ve startovací pozici na zemi. Dula mi otírá nohy – klouže mi to, jak jsem mokrá. Donutím muže svlíknout tričko a funím, mám hlavu v jeho podpaží a vdechuji jeho vůni – za jiných okolností bych to vůní asi nenazvala.

Byli jsme zpocení, horcí, já nahá, on polonahý, bylo přítmí, jen ta lucernička někde za námi a mě přestaly vlny bolet. Mám zavřené oči, jen oddechuju a objímám muže. Tělo tlačí, je to úplně bezbolestné, jsem teď tak příjemně mimo. Hlavička vykoukne a vrací se… Zase oddechuju a je mi krásně !

Mít sílu, tak se usmívám.. Manžel mě objímá, hladí, něco mi šeptá…nevím co, ale uklidňuje mě to… A zase tlačím, aniž bych věděla, jak… Hlavička se znovu vrátí, nepřešla přes nejsilnější místo. Nevadí, za chvilku už projde, když tělu pomůžu trošku popotlačit. Snažila jsem se netlačit, pořád jsem myslela na to, že mám natrénováno jen 27cm, že brouček musí jít ven pomalinku-pěkně pozvolna jako při cvičení. „Sáhněte si na hlavičku.“ Zkouším to, ale jak jsem zavěšená, nedosáhnu.vůbec nevadí, zase objímám muže. A venku je i tělíčko. „Ježiš, ten je tak strašně maličký a tak horký!“

Okamžitě mě chytil za srdce a manžel nás vyfotil na mobil. Nejdůležitější fotka mého života! Jdeme si lehnout a náš Teodorek se po mně plazí a zobe, hledá prso. To je tak úžasné! Děkuji!!! Má špičatou hlavičku a srolované ouško :)) Je tak sladký..tak horký, tak krásně voní ! Promačkávají břicho kvůli množství krve. Au au, bez poranění.  No paráda, aby ne, jsem měla natrénováno, hlavičku měl nakonec 32, ale šel pomaličku a nahřívali mi hráz ručníkem. Placenta… tu popotahovat nemuseli, ale budiž, berte si ji a nechte nás.  Dvě hodiny bondujeme na sále, lékař přijde až teď, pogratulovat a zapsat čas porodu 16:46.  Asi 2 hodinky po příjezdu. Emotikona smile Další 2 hodiny bondujeme na pokoji a až poté jde manžel na vážení a měření.

Apgar 10-10-10, žádné léky ani poranění. Nejkrásnější první porod, jistě ne poslední. Teodorek spí s námi už od 1. dne v posteli, srazili nám 2 k sobě a manžel nocoval s námi. Kojení šlo super a Teodorka jsem prvně slyšela zaplakat až 3. den. Manžel dříve – už při vážení.  47 cm, 3035 g. 🙂 Náš knoflíček. 🙂 Teď má 4 měsíce a téměř nepláče, směje se už od 2. dne. 🙂

Momentálně se už zvedá na čtyři a celkově je chlapák. 🙂 Denně děkuji manželovi, že nám to takhle zařídil, že nám udělal toho nejbáječnějšího chlapečka. 🙂

Píši to s lehce vtipným nádechem, ale porod byl opravdu intimní, tichý, živočišný… Kdykoliv si ho vybavím, mám slzy v očích…tolik emocí, pocitů, dojmů…tolik lásky a vděčnosti… Kéž by takové pocity byly běžnou praxí… Po porodu všude slýchám, že jsem jen měla štěstí…možná trochu ano..ale mimo to jsem rodila opravdu připravená..fyzicky a hlavně duševně… volba porodnice a doprovodu pak byla pomyslnou třešinkou, která dala našemu zážitku 3. rozměr.

Šťastná máma Gábina