Zrození Rozárky

Mělo to tak být…
Tvůj porod byl zvláštní, jedinečný, neobyčejný – měla bys napsat a sdílet svůj porodní příběh. Ale jak začít…?
Možná průběhem těhotenství, to k tomu přece patří a jeho průběh určitě výrazně ovlivnil celý průběh porodu. S otěhotněním jsem neměla jediný problém a to přesto, že je mi 35 a všichni kolem prorokovali, že se budeme muset dlouho snažit a být trpěliví, v mém věku. Ale jak říká s úsměvem můj manžel – stačilo v ložnici vytřepat trenky . Cca 5-6 týden, pozitivní těhotenský test a návštěva gynekologie. A taky první šok – „na ultrazvuku nevidím vše co bych měla (na mou otázku jestli je to normální, že nevidí, zazněla uražená odpověď, že vidí dobře…), no budeme muset bojovat, abychom to ve Vašem věku udrželi, okamžitě nastoupíte na nemocenskou, budete brát tyhle a tyhle hormony a prášky, nesmíte to ani ono a v žádném případě ať Vás nenapadne jezdit na koni!!! Příští týden přijdete 2x na ultrazvuk a na krev a pak uvidím, jestli Vám vypíšu těhotenský průkaz…“ Následovalo probrečených 20min. v autě. Po konzultaci doma a u kamarádky, která rodila 2x doma, jsem do téhle ordinace vícekrát nevstoupila.
Díky pomoci známých jsem našla novou gynekoložku, na kterou nedám dopustit. Bez problémů mě vyslechla a můj odmítavý postoj ke zbytečným kontrolám, ultrazvukům, genetickým testům apod. vzala bez problémů. Na otázku co říká na jízdu na koni, přišla odpověď – dobrý pohyb, jen nesmíte spadnout… Tak jedna starost byla úspěšně za mnou. Týdny plynuly rychle – práce, ježdění, přípravy na svatbu, svatba, „procházky“ po Beskydech.
Přečetla jsem spoustu knížek o přirozeném porodu, vyslechla pár příběhů a rad a bylo mi jasné, že si chci svůj porod prožít podle svých představ a to navzdory všemu a všem. Získala jsem kontakt na skvělou soukromou porodní asistentku, která kromě doprovodu k porodu poskytuje komplexní programy péče jak o těhotné tak následně o miminka a dětičky. Měla jsem jasno – užiji si 2. polovinu těhotenství i samotný porod. Od cca 19.-20. týdne pravidelné návštěvy předporodního kurzu zaměřeného na přirozený porod, kontaktní rodičovství, šátkování, aromaterapii atd. Žádné „nemocniční“ poučky a zastrašování. Bohužel náhledy do reality českých porodnic a rutinních praktik nešly obejít. Aspoň jsme si udělaly obrázek a každá z účastnic si z toho mohla pro sebe vzít informace, které jí byly blízké.Vánoční svátky utekly jako voda, na pravidelné kontrole mi paní doktorka s úsměvem sdělila, že se začínám otevírat, dle ní je to již cca na 2cm a že si myslí, že se za týden již neuvidíme . Smála jsem se a nechtěla si připustit, že by mohla mít pravdu – do termínu zbývaly ještě 2 týdny a já chtěla ještě zařídit tolik věcí a přečíst tolik knížek.
A pak přišel den D. Úplně všedně jako každý jiný. Venku sníh, mrazivo, ale krásně slunečno. V poledne jsem vyrazila na pravidelnou procházku do přírody, více než hodinu jsem se toulala přírodou Poodří a přitom vyprávěla miminku, jak je venku krásně. Po návratu domů jsem ještě uvařila, upekla, vzala knížku a četla. S manželem jsme si dali večeři a zalehli k televizi. Cca v půl 10 večer přišel první stah. Že to byl stah, jsem si uvědomila až později. Spíše mi to přišlo jako od žaludku a zacpaných střev. Zase jsem jedla více, než jsem měla, proletělo mi hlavou. Cca po 40min. to přišlo znovu, ve stejné intenzitě, možná o něco málo silnější. Na toaletě jsem zjistila, že ze mě jde trocha krve. To mě vyplašilo a přimělo zatelefonovat PA. Uklidnila mě, že je to v pořádku a doporučila horkou vanu s levandulí. Buď se to rozjede, nebo přestane, podle toho uvidíme. Vlezla jsem si tedy do vany a čekala. Po cca 10 min. přišel stah, poté hned druhý a vyletěla ze mě hlenová zátka. Znovu telefonát PA, ujistila mě, že už sedá do auta a jede. Přece jenom to k nám měla cca 40minut, v mrznoucí mlze, která byla venku možná i déle… A pak se to rozjelo, vylezla jsem z vany a následovaly dva stahy cca po 5 minutách, pak další dva po 2 minutách a pak už jsem nemohla nijak zamezit tlačení. Tentokrát volal PA manžel s tím, že se to takto rychle rozeběhlo a že je třeba asi spěchat. Když PA přijela, klečela jsem na zemi u pohovky a regulérně tlačila ve vlnách, jak přicházely za sebou.
PA mě vyšetřila, dále jsem vnímala jenom jednu větu – „tak to již nestihneme vůbec nikam…“ (původní záměr byl jet do Krnovské porodnice, což je od nás cca 1,5hodiny jízdy) Další pokyn směřoval k manželovi – „přines deky a ručníky, hned…“ Této pokyn musel být zopakován, manžel tomu asi v první chvíli nechtěl vůbec věřit. A tak jsme rodili – normálně, pomalu, v klidu domova. Jak to ze začátku vypadalo na rychlovku, miminku se ven nějak nechtělo, bylo v porodních cestách, dlouho bylo vidět hlavičku, která se tlačila na hráz a zase couvala zpět. PA průběžně sledovala ozvy, které byly naprosto v pořádku .Konečně se miminko rozhodlo podívat na tento svět. Prořezala se hlavička a hned při dalším stahu zbytek tělíčka. Hned mi přistálo na hrudi. Byl to nezapomenutelný pocit. Až asi po 5 minutách jsme zjistili, že se nám narodila holčička – Rozárka. A ten největší gól přišel, když nám PA oznámila, že Rozárka měla 3x omotanou pupeční šňůru kolem krku… Proto to trvalo tak dlouho, miminko čekalo, až bude vhodná příležitost. Chytrá holčička se přece nepřidusí. V podmínkách jakékoli porodnice by tento porod dle naší PA skončil určitě kleštěmi nebo vexem – žádný doktor by nenechal 3 hodiny zašlou branku, 3 hodiny dítě v porodních cestách i přes dobré ozvy.
Co k tomu dodat? Prostě to tak mělo být. Naše holčička si to takto vybojovala, protože věděla, že je to pro ni i pro maminku to nejlepší. Pro nás rodiče i pro naši PA to pak byla neocenitelná zkušenost a krásný zážitek na celý život.