Porodní příběh Hanky

Své první dítě jsem rodila za pomoci a podpory Marcelky Kantorové ve Vítkovické nemocnici, kde se nám podařilo i přes tehdy nepřirozené podmínky přirozeně porodit mou dceru. Porod byl rychlý, ale i bez nástřihu s poraněním, velkými ztrátami krve a velkým bojem, aby jsme si si uhájili mé porodní přání. Stále mi byly nabízeny lékařské zásahy a kdybych jim podlehla, porod by končil císařským řezem, protože miminko nebylo dorotované a porodními cestami by neprošlo. Svou trpělivostí a podporou okolí jsme si uhájili své a porodili přirozeně (tehdy, bohužel, ve dřepu na koze, za přítomnosti velkého světla) mou dceru. Nebýt mého muže a Marcelky, kteří mě zvedali při kontrakcích, bych situaci sama nemusela zvládnout. Už tehdy jsem věděla, že se při porodu ležet na zádech prostě nedá a odolávala, co to dalo.

O čtyři roky později bylo vše ještě jinak.

Marcelka porodila své druhé dítko, a tak nepřipadalo v úvahu, že by mě u druhého porodu doprovázela. Doporučila mi proto Aničku Kohutovou a porodnici v Krnově. Jen, co jsme přijeli do Ostravy jsme se objednali na prohlídku v Krnově a chodili na všechny následné poradny už jen tam.

Běžně mě v porodnici svírá při pohledu na porodní sál, ale tam tomu bylo naopak. Naplňovalo mě to pocitem klidu a bezpečí. Není problém nic. Rodit za tmy, v poloze, kterou si zvolím, přijet se svou porodní asistentkou, mít rodinu po porodu na pokoji, vše jde. Všichni jsou milí a vstřícní.

Začínají mi první kontrakce a já jsem celá nesvá, jestli do Krnova dojedeme. Anička přijíždí k nám a i když nejevím příliš známek počínajícího porodu, akceptuje mé přání odjet do porodnice s předstihem a vyjíždíme. Po přijetí se však vše uklidňuje a po probděné noci nejevím téměř žádné známky porodu. Poslíčci. Proto opět odjíždíme, já s pocity, že jsem zmatkovala, ale Anička plná pochopení, že to je v pořádku. Manžel s úsměvem, že to byl pěkný výlet .

O necelý týden později mi začínají kontrakce a já si jen říkám, že nechci nikoho budit a rušit, jen abych byla u sebe a správně komunikovala s miminkem. Po třech hodinách jsem si téměř jistá, že je to porod a o poslíčky už nepůjde. Kontrakce jsou velmi silné a já budím manžela a volám Aničku. Když mě vyšetřila, kontrakce byly chvílemi velmi silné a časté. Byla jsem otevřená na pět cm a nastalo rozhodování, kam jet do porodnice. Bála jsem se, že do Krnova nedojedeme, ale nechtěla jsem opět rodit v podmínkách Vítkovické porodnice. Rozhodla jsem se pro Krnov.

V autě se kontrakce trochu zmírnily, ale chvílemi jsem se cítila na sedadle opravdu nepohodlně. Anička zodpovědně řídila a u toho ještě vnímala mé kontrakce, při kterých jela pomalu, abych netrpěla. Po hodině přijíždíme do Krnova, je něco málo po třetí hodině ráno.

Přijímají mě a jsem otevřená na 8 cm. Když se dostávám na sál je tam klid, tma, jen červené světlo, možnost využít žiněnky, porodní stoličky, závěsy, vanu, sprchu i lůžko. Nejdříve nevím, co vyzkoušet, ale Anička mě jemně navádí a nakonec končím v krásné přirozené poloze v kleku. Sama mi praská voda, porod postupuje. Kontrakce jsou silné, já se obracím jen do sebe. Krásně se otevírám a po chvíli mi Anička říká, že už jde hlavička. Smím si sáhnout, prodýchat, nekřičím, užívám, i když to bolí. Anička mi chrání hráz a o tři kontrakce později ve 3.50 se narodí můj syn. Leží na zemi, křičí a já jen opakuji, ahoj, ahoj, ahoj a usmívám se nad zázrakem, který nastal.

Sama jej zvedám do náruče, přecházím na lůžko a jsme přikrytí červenou dekou. Dotepal pupečník, tatínek stříhá. Dítě se přisálo, snaží se pít. Dětská lékařka dítě jen zkoukla a dala nám telefon, kdyby bylo potřeba je zavolat. Dítko nenatahovali, neodebrali, nechali mi jej celou dobu. O chvíli později jde sama, bez podání oxytocinu placenta a porodní asistentka konstatuje, že porod proběhl bez poranění. Měla jsem jen drobné natržení, které je možné jen zasypat, ale přesto jsem se rozhodla nechat si jej zašít, takže jsem skončila se dvěma stehy.

Dítě je stále u mě, nebo tatínka, jsem šťastná, plná lásky, pohody, radosti. O pár hodin později o porodu ani nevím. Stehy necítím, chodím  jak před porodem, zadek mě nebolí, jen mě pobolívá zatahující se děloha.

Na pokoji jsme ubytovaní i s dcerou a podporujeme tak ranou vazbu celé rodiny s miminkem.

O dva dny později jsme propuštěni a já na porod vzpomínám s úsměvem, euforií a všem ho doporučuji. O pár dní později dokonce pláču, že už to mám za sebou a jak to bylo krásné. Pátý den po porodu máme chuť se dokonce milovat, ale vzhledem k očistkům a hygieně to odkládáme.

Mám za sebou nejkrásnější okamžik života, cítím se silná, krásná, zdravá, plná lásky a štěstí.

Ocitám se opět v péči Marcelky, která mi pomáhá s kojením. Aničce vděčím za krásný  porod a nekonečnou podporu a pochopení, které vykazovala. Oběma porodním asistentkám mnohokrát děkuji a vděčím za krásný průběh porodu a přípravy na něj.

Tatínkovi vděčím za obětavost na tři týdny přestat pracovat a vyčkávat porodu. Dceři za nekonečně dlouhé čekání na brášku. A hlavně miminku, že mělo dostatek sil, intuice, rozumu a odvahy se k nám do rodiny narodit.

Všichni jsme šťastní a zdraví, milujeme se o mnoho více, než před porodem, vážíme si jeden druhého.

Tento zážitek bych moc přála všem maminkám a jejich rodinám. Věřím, že všechny dokážeme své dítě porodit samy, jen je potřeba celému procesu plně důvěřovat a obklopit se lidmi, kteří vás v tom podpoří. Ten zážitek opravdu stojí za to .