Porod doma a smrt doma

Sdílím s Vámi svou nejhlubší zpověď, která vás vezme za srdce…

Porod doma a smrt doma…Jedna brána mezi životem a smrtí, kterou se učíme znovu otevřít a důvěřovat ji.

V naší společnosti zůstávají dvě zásadní chvíle lidského života, zrození a odchod, často zahalený závojem tabu. Porod doma a smrt doma jsou pro mnohé stále nepředstavitelné události, často vnímané jako příliš rizikové, nepatřící do moderní doby a přenechané institucem – nemocnicím, porodnicím…

Ale co když právě návrat k těmto přirozeným, intimním okamžikům může znovuobjevit důstojnost a posvátnost života?

Má babička, odvážná Řekyně, partyzánka, skromná žena, maminka tří děti, která coby osmileté děvčátko zažila začátek druhé světové války a poté i občanskou válku, v níž přišla o svou starší sestru Antigonu, umřela na stáří v době dušiček. V 19 letech byla nucena opustit svou vlast a ocitla se bez své rodiny v cizí zemi a své rodné Řecko uviděla až po dlouhých 40 letech. Babička mě naučila odvaze, smyslu pro spravedlnost a lásce k životu, nás před šesti týdny opustila.

Bylo jí 94 let a její srdce dotlouklo v obětí naší rodiny, za modliteb, které ji provázely na její poslední cestě. Ačkoli jsem si přála, aby umřela doma, nepodařilo se stihnout vše potřebné zorganizovat, ale odešla v nemocnici obklopena láskou – a to je to, co si ponesu ve svém srdci navždy. Šest dnů v nemocnici obklopena ve dne v noci svými nejbližšími.

Vzpomínám na jeden z nejsilnějších momentů jejího odchodu. Její dech zpomaloval, její srdce se připravovalo na poslední údery a v té chvíli jsme se jako rodina spojili. Sešli jsme se u jejího lůžka, každý s vděčností v srdci, každý připraven ji nechat jít. Počkala na naše spojení, kdy jsme byli zakořeněni jako rodina a až poté mohla s klidem odejít. Pro mě to byl jasný důkaz, že i ve chvíli odchodu byla tou silnou ženou, která nám předávala odvahu a víru v život.

Měla jsem pro tuto příležitost připravený olej, poslední pomazání z Jeruzaléma. Když její srdce ustalo tlouct, její děti, včetně nás vnuček, ji uctily tímto prostým, ale hlubokým gestem-posledním pomazáním jejího těla. Byla to pocta její duši, jejímu životu, její roli v našich životech.

Ještě dnes slyším slova jedné z ošetřovatelek, která za mnou přišla a řekla mi, že za celou dobu své práce v nemocnici nezažila rodinu, která by se takto uctivě se svým bližním rozloučila a zeptala se mě, zda se jedná o řeckou tradici. Uvědomila jsem si, jak moc jsme se jako společnost vzdálili přirozenosti a intimitě těchto okamžiků. Smrt je totiž stejně přirozenou součástí života jako narození.

V naší kultuře se však často narození i smrt přenáší do rukou odborníků, což je pochopitelné v případech zdravotních problémů, ale škodlivé, pokud tím ztrácíme schopnost být plně přítomni. Porod doma a smrt doma se často považuje za nevhodné, ale věřím, že je na čase tyto předsudky přehodnotit. Nejde o to, vrátit se zpět v čase, ale o to vytvořit prostor pro lidskost, pro důstojnost, pro spojení.

Smrt je přirozenou součástí našeho života a přesto o ní často raději nemluvíme. Dlouhé roky byla smrt vnímána jako něco, co patří do nemocnice a pečovatelských zařízení, daleko od klidu a intimity domova. Ale v poslední době se stále více lidí snaží znovuobjevit tradici umírání doma – obklopeni svými nejbližšími, v prostředí, které je důvěrně známé a kde se cítí bezpečně.

Dát člověku možnost rozloučit se v kruhu své rodiny, být v kontaktu s těmi, které miluje, a prožít poslední okamžik života podle svých přání. Takový přístup k umírání může obsahovat klid nejen odcházejícímu ale i jeho bližním, kteří mají možnost být součástí tohoto přechodu a důstojně se rozloučit.

Nejde však jen o prostor, ale také o péči. Dnes existuje mnoho podpůrných služeb, jako je například domácí hospicová péče, které rodinám pomáhají zvládnout toto náročné období. Tyto služby poskytují odbornou pomoc, ale zároveň nesnižují důležitost lidského kontaktu, empatie a lásky, které jsou v těchto chvílích nepostradatelné.

Znovuobjevení tradice umírání doma je krokem k tomu, abychom smrt přestali vnímat jako něco vzdáleného a nepřirozeného. Učí nás, že smrt je nedílnou součástí života a že iv těchto těžkých chvílích můžeme najít krásu, klid a spojení s těmi, které milujeme. Možná je to příležitost, jak obnovit náš vztah ke smrtelnosti a přijmout ji jako součást hluboce lidského prožitku.

Když se narodí dítě, je to brána do nového života. Když někdo zemře, je to brána do jiného světa. A obě události si zaslouží ticho, klid, lásku a přítomnost nejbližších.

Moje babička, i když neodešla doma, měla to štěstí, že odešla obklopena láskou, což bohužel často není pravidlem. Jsem vděčná sama sobě i naší rodině za odvahu provést ji touto cestou a jsem vděčná zdravotníkům, kteří nám umožnili kontinuální přítomnost v posledních dnech jejího života.

Porod i smrt nejsou jen lékařské události, ale duchovní a lidské okamžiky, které nás všechny tvoří. Možná je čas znovu otevřít tyto brány, s láskou a odvahou, jako bychom vcházeli do chrámu života. A možná právě v tom najdeme hlubší smysl toho, co znamená být člověkem.

„Miluji tě, jajo, tvůj odkaz žije dál v mém srdci.“