Dnešní porodní příběh je snad ten nejkratší, který jsem kdy napsala. Je 15 hodin, chystám se na koncert mé dcerky, jsem klidná, děti se přece rodí hlavně v noci. Do toho mi volá žena, že porod začíná. Bydlíme od sebe daleko, a tak se domlouváme , že mi ještě zavolá na cestě do porodnice. Já začínám přeorganizovávat plány a domácnost, balím tašku k porodu.
Do toho volá žena, že ať vyrazím, kontrakce jsou prý co minutu, je jí špatně, v ruce prý drží misku, kdyby se jí chtělo zvracet. Sedám rychle do auta, znervózňuje mě dopravní špička, na kterou nejsem zvyklá, jezdím přece k porodům hlavně v noci. Tuším, že žena bude brzy rodit dle příznaků, které mi popisuje.
Stojím v dopravní zácpě a přichází sms: „Je to kluk, v autě narozený.“
Padá ze mě nervozita, usmívám se a jedu dál za němi. Přijíždím do porodnice, objímám se s vysmátou ženou, chlapeček je přisátý k prsu. Oba s manželem mi nadšeně vykládají, jak úžasný to byl zážitek, popisují mi vesmír, který viděli v očích svého syna, krkolomnou pozici, ve které žena porodila, oba září štěstím a radostí.
Žena mi pyšně říká: „Já umím porodit své dítě, to je krása!!“
Muž, kterého znám z předporodního kurzu jako tvrďáka, který se přihlásil na mé přednášce o slovo s tím, že muž k porodu rozhodně nepatří, že on to moc dobře, po dvou medicínských porodech své ženy, ví, je najednou jiný muž, hrdý a má v očích něhu. Chlapeček, který leží spokojeně na hrudi své matky, nám všem dal velkou životní lekci.
Děti jsou moudré, ony ví, kdy a proč se mají narodit. Tento chlapeček chtěl mít u svého zrození pouze svou matku a otce, který se této myšlence velmi bránil. Rodině gratuluji ke zrození.