Kniha M. Appletona – Návrat k přirozenosti

Kniha M. Appletona Návrat k přirozenosti vám navždy změní pohled na dítě coby citlivého a lehce zranitelného účastníka porodu. Ano, víme, že porod v novodobém porodnictví má 3 doby porodní z pohledu matky(v minulosti byly popsáno 5 dob porodních).Porod z pohledu dítěte je pro mě důkazem, proč je pro mne porod posvátným procesem. Tato kniha by měla být povinnou četbou každého.

Přeji všem dětem laskavý příchod na tento svět za pomocí empatických průvodců, protože první dojmy nás formují na celý budoucí život. A tak mám pro vás citaci z této knihy:

„Z pohledu dítěte jsou to čtyři fáze porodu popisující fyzická, emocionální, psychologická a existenciální témata, která se soustřeďují kolem specifických výzev, s nimiž se setkává dítě, když prochází matčinou pánví a poprvé se setkává se světem mimo dělohu.
Během porodní cesty z dělohy do vnějšího prostoru má dítě mnoho různých zážitků. Tyto zážitky se do něho otisknou na mnoha různých úrovních: psychické, emocionální, fyzické a duchovní. Tyto otisky jsou pevně zakotveny do naší nervové soustavy a otisknou se i do našich tkání. Během zážitku z porodu dítě dostává podobu vnitřní vjemové vzorce a zárodky silných přesvědčení o tom, kdo je a jaký je svět. A proto by tato kniha měla být povinnou četbou pro všechny.

Mnohé děti sestoupí do porodních cest a několikrát se opět stáhnou, protože se snaží najít nejlepší cestu, než konečně projdou. Tomu se někdy přezdívá želví pohyby, protože se to podobá způsobu, jakým se želvě vynoří hlava z krunýře a pak se opět stáhne. Během tohoto pohybu může děložní hrdlo vyvíjet na lebku velký tlak. Mnoho kojenců potom nesnáší přetahování oblečení přes hlavu, protože to znovu vyvolává vzpomínku na tlak děložního hrdla během této fáze…
Tento pohyb se však náhle zastaví, když se setkáme se svalstvem pánevního dna. Současně se zadní strana naší lebky dostane do kontaktu s kostmi sedacích hrbolů. (Ty se k sobě přibližují, když je matka uložena na zádech s nohama nahoře).
Najednou jsme opět uvízli!. Může to vést k pocitu zrady: „Pomáhal jsi mi, a teď mi zase bráníš.“ To nás může ovlivňovat v budoucnu, jak budeme v životě začínat a dokončovat věci: „Jde mi začínat věcí, ale pak jako bych vždycky narazil na zeď.“: „Nakonec se mi vždycky něco nepovede“ nebo „osud je nakloněn proti mně.“
Děti se mezi pánevním vchodem a východem velmi aktivně pohybují a snaží se najít lepší cestu tak, že pohybují hlavičkou nejprve sem a pak tam.
Jsou při tom pod velkým tlakem a zažívají bolest. Pokud mají pocit, že způsob, kterým se otočily, je dostal do ještě větších potíží nebo do další bolesti, může se trauma z této fáze znovu aktivovat, až se budou muset neboť rozhodovat pod tlakem později v životě.
Asi 15 % miminek se otočí na druhou stranu, takže jsou pak čelem k stydké kosti. Tyto případy označujeme jako děti posteriorní čili zády k zádům matky.
Výsledkem je, že porod bývá delší a bolestivější, než porod v poloze čelem ke kosti křížové. Může to zanechat silný otisk například ve formě přesvědčení „Vždycky to udělám špatně,“ „Jsem nešikovný“.
Pokud se jim podaří spolupracovat s kontrakcemi a cítí se při pokusech o porod úspěšně, mohou získat skutečný pocit úspěchu a osobní síly.

Pokud tento potenciál nebyl v danou chvíli plně využit v důsledku účinků anestezie, porodnických kleští, zásahu vakuovým extraktorem či v důsledku omotané pupeční šňůry (kolem krku), mohou prožitek vlastní síly prožít později v životě při terapii, při níž je jim tlak nohama umožněn. Tím se posílí vědomí vlastního konání a člověk neulpí na představě bezmocnosti případně na jakési ambivalenci k životu, která z tohoto raného prožitku vyplynula.
Témata spojená s fází 3 jsou vytrvalost, energie a dokončování. Když se konečně po vynaložení tolika úsilí a bolesti dopracujete tak daleko a zjistíte, že to pořád není konec, může to vyvolat pocity zoufalství. Jako by to bylo schválně, jako by šlo o nemilosrdný trest.
Často se dostaví pocit vyčerpání a únavy. Po všem tom úsilí bývají vyčerpáni matka i dítě. V kombinaci s nedostatkem kyslíku způsobeným stlačením pupečníku může toto vyčerpání v dítě vyvolat pocit, že umírá. Ocitá se v pokušení vzdát se naděje….

Když se vynoříme z dělohy, získáváme první dojmy o světě a o tom, jak nás vítá. Naše okolní prostředí již netvoří tekutina o teplotě přibližně 37 stupňů Celsia, ale vzduch o teplotě přibližně 18 až 20 stupňů Celsia.

Přecházíme ze tmy do světla, které je často ostré a pronikavé, z tlumených zvuků dělohy do hluku porodního sálu. Ze světa, který byl vždy ohraničen plodovým vakem a děložními stěnami, se najednou ocitáme v obrovském prostoru, který se zdá být zcela neohraničený.

Setkáváme se se vzduchem tam, kde jsme předtím znali jen tekutinu. Zažíváme gravitaci a čas, a to zcela novým způsobem. Zacházejí s námi neznámé ruce, jejichž dotyk je nám zcela cizí. Říká se, že první dojmy jsou ty, které nás formují nejvíce. A fáze 4 je právě o našich prvních dojmech ze světa, do něhož jsme vstoupili, a také o tom, čím jsme v tomto světě my. Zda jsme vítáni se soucítěním, nebo zda zažíváme zásahy zvenčí.
Vytváří to v nás vzorce toho, jak budeme svět od této další chvíle prožívat. Tento zážitek nás hodně změní. Předčasné přerušení pupeční šňůry (předtím, než přestane pulzovat) je velmi šokující a narušuje pozvolný přechod mezi tím, kdy je pupeční šňůra pro dítě jako ještě zdrojem kyslíku, a prvním nádechem plic. Pupeční šňůra byla také nejintimnějším spojením dítěte s matkou.

Náhlé přerušení tohoto spojení se může na psychice podepsat takovým způsobem, že nás později v životě předurčuje k separační úzkosti. Když klienti později v životě hovoří o tématu odloučení, často se nevědomky dotýkají oblasti pupku nebo do této oblasti umísťují tělesný zážitek šoku. Prožívají současnou bolestivou situaci s odloučením při přerušení pupeční šňůry.
Děti jsou často přenášeny mezi několika osobami, než se konečně dostanou k matce. Pokud matka potřebuje okamžitou péči, jsou odneseny úplně pryč.
Mnoho dětí zažije během porodu nebo krátce po něm šok, a to v důsledku zásahů z vnějšího okolí, k nimž patří invazivní lékařské postupy, necitlivé zacházení nebo nedostatek pocitu bezpečí kvůli neodpovídajícímu přijetí. Většinou si toho nikdo nevšimne.
Jenomže! Dětská kolika, která je charakterizována „opakovaným
neutěšeným pláčem nebo křikem doprovázeným zvedáním nohou“ (Bhakthavalsala & Pang, 2008), je často právě příznakem šoku nebo posttraumatického stresu souvisejícího s porodem nebo prenatálním životem.

Když jsme v šoku, bránice se reflexivně stahuje. Děti s kolikou mají bránici staženou vždy. Šlachová ramínka, která připevňují bránici k horním bederním obratlům a obratlovým ploténkám, působí na bederní páteř napětím a tím přehnaně zvětšují její normální zakřivení. To způsobuje ztuhnutí a prohnutí zad.
V pozdějším věku to vede k hyperlordóze. Napjatá bránice rovněž vyvíjí tlak na břišní orgány a může způsobit nadměrnou nebo
sníženou aktivaci motility trávicího traktu, což vede k zažívacím obtížím a refluxu…..
Období krátce po porodu je obzvláště důležité pro navázání pouta (bonding). Pokud je toto citlivé období narušeno mnoha zásahy, šokem z vystavení před okolím nebo opuštěním (fyzickým nebo emocionálním), může to narušit schopnost matky a dítěte toto pouto navázat.

S bondingem je spojena pravá neorbitální mozková kůra. Nejlépe ji stimuluje jemný, empatický oční kontakt, a to přesně z takové vzdálenosti, v jaké se kojenci kojí. Pohled do očí uklidňuje a snižuje hladinu našeho rozrušení. Pokud dojde ve vztahovém poli matky a dítěte k přerušení, šoku nebo ovlivnění léky , je tato schopnost spojení a zklidnění narušena. Výzkumy ukázaly, že lidé, kteří jsou schopni navázat pouto, mají lepší imunitní funkce (a tedy i zdraví) a vyšší schopnost přiměřeně regulovat své emoce. Úspěšně navázané pouto zvyšuje délku života a podporuje klid.““