Začátek nové cesty I. – porodní příběh

Začátek nové cesty

11.7.2018 Přesně 5 let poté. Před pěti lety jsem zažila svůj nejhorší a nejbolestivější den na mé cestě životem. Měl by to být přece ten nejšťastnější!!! Ale ne. Bohužel má nevědomost a důvěra v druhé zanechala rány na naší nově vzniklé rodině.

Napsáním těchto řádek bych ráda dodala ženám sílu, sílu udělat to jinak. Věřit sobě a svému miminku. Nedopustit, aby za Vás někdo přebíral otěže. Je to jen Vaše tělo a Vaše miminko, Vaše rodina a Vaše odpovědnost! Nespoléhejte na druhé. Mnozí přijímají dění v porodnicích za standard, protože takto je to přece normální. Já to nikdy, po naší zkušenosti nepřijala. Nyní jsem jinde, šťastná a vším posílená. Stačí věřit, věřit Matce přírodě, ta je natolik moudrá, že do procesů života není nutné zasahovat.

Celé mé těhotenství, těch krásných 40 týdnů jsem si s bříškem užívala. Zažila jsem pouze jednu nepříjemnost. Oznámení zaměstnavateli o mém „jiném“ stavu. Ten mou radost nesdílel a byla jsem odejita. Všichni říkají: „Takové věci nedějí.“ Tak zkrátka dějí. Každopádně tuto etapu jsme zvládli. I když miminku asi dala plačtivá máma zabrat.
Nebyli jsme ochuzeni ani o tyto chvíle, které jisto jistě zažije každá těhulka…. Otázky, které se opakují snad denně a mnohdy už ani není síla na ně odpovědět: “Kdy máš termín? Co čekáte? Máte už jméno? To je v kalendáři? Kde máš břicho?(15.tt), Ty máš břicho, jak před porodem(25.tt), Jee, ty čekáš dvojčata?(36.tt) Tak co, už? Jak se cítíš?“ (Před porodem – Nohy jsou nateklé jak od slona, mám skoro 20 kg nahoře) nebo hlášky: „ A kde budete bydlet?“ (S novým přírůstkem je asi nutné mít nové a větší bydlení). Teď už se směju, ale víme, že? Když pracují hormony.

Absolvovala jsem předporodní kurz v porodnici, ve které jsem se rozhodla naše miminko přivést na svět. Byl velmi “obohacující”, naučila jsem se dýchat jako pejsek (byla jsem tak vystresovaná, že mi to nejde…., intuice mi už tehdy napovídala: „Tak NE!“), ale….(proč nevěřit lékařům a sestřičkám že?).., Poslední informace, která mi utkvěla v hlavě, rada nad zlato: „Hodně spěte, až bude miminko na světě, už se nikdy nevyspíte.“

Nastal den D, gynekoložka mě odkázala do poradny do porodnice, týden před termínem porodu. Jako prvorodička jsem byla nadšena a víc a víc jsem si představovala, jak už budeme s naším děťátkem. Už při první návštěvě doktorka mluvila o možnosti vyvolání porodu, obeznámila mě, jak může porodním cestám pomoci, trochu je “prošťouchnout”, tím rozpohybovat porod. Ano, tohle vše k tomu asi patří, říkala jsem si. Vždyť mi přece na kurzu říkali, že podporují přirozený porod!!!

Ještě celých 7 dní se nic nedělo. Naštěstí si do toho náš moudrý syn nenechal kecat. Sám se rozhodl, kdy se začne klubat na svět. Den po stanoveném termínu mi v 5 hodin ráno praskla plodová voda. Jako správně nedočkavá prvorodička jsem byla s mužem již po 6. hodině v porodnici. Ale můj mozek mi říkal, určitě Tě pošlou domů, o porod se ještě nejedná. Informace z kurzu zněly přece jasně, prvorodička porod nepozná a většinou se jedná jen o poslíčky.

Dodnes si pamatuji, jak jsem muži říkala, aby tašku nechal v autě, že je zbytečně se s ní tahat, za chvíli budeme v autě zpět. K mému údivu si nás tam nechali… Byla jsem otevřená asi na 2 cm….dostala jsem úžasnou erární košilku až na zem a šup na porodní box. Moc jsme se na miminko těšili. Ten den jsem zažila all inclusive koktejl se vším všudy…vůbec jsem nenaslouchala svému tělu, jen jsem poslouchala všechny kolem, měli mou naprostou důvěru, věřila jsem, že je to tak správně. (To mě neomlouvá, jsem si plně vědoma, co jsem způsobila).

Byla jsem ve vaně (ta mi nedělala vůbec dobře, ale snažila jsem se v ní vydržet co nejdéle, přece ji nenapouštěli zbytečně), pak ve sprše (manžel tam chudák zažil, řvala jsem na něj, jak saň…), stát mě nedoporučovali, protože vleže je to pro miminko nejlepší!!! Klystýr…asi snad ještě jedna z příjemnějších chvil…sice vydržet ten stanoveny čas…aaa,to bylo!!! Pak jsem dostala něco do žilky, aby to teprve dostalo pořádné grády, rázem se vše stalo být nesnesitelné..nohy se mi tak klepaly, nebylo možné to zastavit…bolest šla do morku kostí, říkala jsem si, to nemohu zvládnout. Pak jsem dostala injekci, prý mě zbaví bolesti, minimálně ji utlumí (aspoň tak mi to prezentovali)…od této chvíle mám vše v mlze…byla jsem totálně mimo, oči se mi zavíraly, ale ta bolest zůstala, znásobilo se vše… „Může to být horší?“

Mému tělu jsem už neříkala pane. 10 lidí kolem mě toho byli důkazem… ”Tlačte, zadržet dech, dýchejte, jak jsme se učili, netlačte, tlačte..” Nešlo to, cítila jsem se tak nemožně, neschopná porodit své miminko. „Promiň, lásko, odpusť mi nevědomost, celý život se to budu snažit napravit
Pamatuji si, jak mi někdo tlačil silně na břicho a křičel: “Tlačte!” Nešlo to. Následující vzpomínky mám už v mlze. Sestra zavolala Dr., ta se pokoušela složit kleště, nedařilo se jí to, tak volali dalšího lékaře, ten už byl úspěšný. Jeden mi skáče po břichu, druhý se ke mně přibližuje s neznámým nástrojem. Mé miminko ze mě doslova vyrvali…. Toto je ten přirozený porod??? Bylo po všem, chvíle, kterou si tolikrát představujete a sníte o ní. Je to tady. Miminko mi bylo položeno na košili. Užila jsem si ho krátkou chvíli. Odváží mě, nikdo nikomu nic nevysvětlí a jsem pryč. Ocitám se na sále, kde mi do očí bijí světla. Muž, který ke mně přichází mi dává podepsat nějaký papír.

Slova, která se mi vryla: “Podepište nám to, možná se probudíte s pytlíkem, ať jste obeznámena.“ Ruka podepsala.

Další blik. Ležím na posteli a někam mě vezou, zahlédnu manžela, který má v očích plno strachu a přesto se mě snaží uklidnit. Pohladí mě a řekne: „Je krásný!“ (Od muže vím, že mu ten den nikdo nic nevysvětlil, nevěděl, co se děje. Až dětská lékařka mu sdělila, že to jsou běžné komplikace a že vše bude v pořádku.) Opravdu bylo nutné tyto komplikace zažít?

Další blik, probudím se do noci, sestra mi sděluje, kde mám osobní věci, ať si vezmu mobil a zavolám domů. Nic z toho mě nezajímá, první má otázka byla: “Mám pytlík?” Sestra mě nejdříve ignoruje, po čase naléhání: “Počkejte si na doktora.” Já: “Můžete mi odpovědět? Sestra: ”Ne, nemáte, vše Vám pak řekne doktor.” Já: ”Kde mám miminko?” Sestra: “Přivezou Vám ho ukázat.” Ach… ano dočkala jsem se, ale ta chvíle byla tak bolestná. Ani jsem si ho nepochovala. Byla jsem tak slabá, ležela jsem jak placka. Syna mi pouze položili vedle mě. Já jsem se zmohla na něj sáhnout pouze prstem. Byla to kratičká chvíle a v té temné noci jsem byla zase “sama”. Prý mě na JIP čeká minimálně 5 dnů, dokud se sama nepostavím. Nevěřili, že bych dřív vstala… Já ten večer začala věřit!

Celou noc jsem měla velké bolesti, tělo jako by stále rodilo. Nepřestávalo to a miminko nikde.

 

Ráno mi nechtěli dovolit, abych se posadila. Trvala jsem na tom, moc jsem se snažila, abych to stihla než přijde doktor. Trvala jsem na postavení, ale nechtěli mi to dovolit, nedala jsem se. S jejich pomocí jsem došla do sprchy. Tam mé zděšení, že dole je vše jinak, sestru akorát pobavilo….

Odvezli mě dopoledne na šestinedělí. Byla jsem stále zacévkovaná. Bolest mě už nezajímala. Nemohla jsem se dočkat svého miminka, jenže ono stále nikde…nakonec jsem se dočkala.

Sestra mi začala pomáhat s prvním přisátím. Nedařilo se to. Tolik lidí, co mi “ochmatávalo” v porodnici prsa.. Muž mi zařídil nadstandard, převezli mě tedy na jiný pokoj a další sestra mi začala pomáhat s kojením, jak zvláštní…zase úplně jiné rady…byla jsem zmatená, pocit neschopnosti se prohluboval. Na noc mi miminko nenechali, prý bych se ještě o něj nedokázala postarat a musím si odpočinout.

Neprotestovala jsem, moc jsem se bála. Pochybovala jsem, jestli to zvládnu. Druhou noc už byl syn se mnou. Zažila jsem falešný alarm “chůvičky”(monitor dechu). Ten strach byl nepopsatelný. Bála jsem se, že mé děťátko nedýchá. Z polospánku jsem vyskočila z postele, vytáhla jej z postýlky a letěla s ním na chodbu. Tam jsem se na světle vzpamatovala a zjistila, že miminko spinká a vše je v pořádku.. Trvalo mi dlouho než jsem se uklidnila, už jsem si nedopřála ani ten polospánek. Své miminko jsem si položila k sobě do postele. Tak krásně nám bylo. (Přestalo mě zajímat, že se to takhle v porodnici nesmí dělat.) Vybavují se mi další vzpomínky, kdy jsem se ho bála dotknout, přebalit ho, omýt mu zadeček, ten strach, že mu ublížím..nikomu z rodiny jsem své pocity neřekla, styděla jsem se.

Domů jsem se moc těšila. Odjížděla jsem naprosto se zničenými prsy. Kojení bylo velmi bolestivé. Dodnes si pamatuji, jak jsem křížila nohy, celé tělo zatínalo dech a bylo v křeči, než se syn přisál. Šestinedělí bylo pro mě kruté. Ale věděla jsem jediné, chci kojit, to dám a o tom jsem nepochybovala. Řeči o Sunaru mě vytáčely. Podporoval a pohladil mě jen můj milovaný muž. Děkuji, lásko.

5 dní po porodu mě chtěl vidět chirurg, který mě šil, mimo jiné proktolog. Prakticky každý týden po celé šestinedělí jsem k němu docházela. Vždy vytáhl nějaký ten steh, bylo to nekonečné. Obeznamoval mě, že nikdy to nebude jako dřív. Po celý rok jsem neposlouchala nic jiného, jak ve mě vybuchla bomba.

Další přirozený porod nedoporučoval, určitě pouze císařský řez.

Ano, prodělala jsem rupturu 3. Snažila jsem se najít informace. Přece tomu tak nemusí být. Ale marně, nic jsem nenašla. Když jsem lékaři řekla náš sen o čtyřech dětech… Tak nejdříve byl šokovaný, poté to uzavřel, že nejlépe jednou dvojčata a podruhé jedno..no a dva císaře mohu mít…s tím jsem se nechtěla vůbec smířit, nepřipouštěla jsem si tuto možnost.

Co mi dnes přijde vtipné, strašně se divil, že 5.den po porodu si nemohu normálně sednou a že chodím jak kačer. Prý: ”To Vás bolí?” Celý první rok synova života jsem na sobě pracovala.

Mám za sebou rehabilitace pánevního dna a k lékařovu údivu jsem dosáhla k neočekávaným výsledkům. Na kontroly jsem přestala chodit. Ta poslední, kdy jsem měla tu čest se zastupujícím lékařem, opravdu stála za to. Byla jsem ve 20 tt. Má gynekoložka mě plně podporovala. Byla jsem rozhodnuta pro přirozený porod, pokud bude vše možné. Pan doktor byl mým rozhodnutím pobouřený, prý už nikdy přirozený porod nezažiji! Byl sprostý a dost necitelným způsobem vyjádřil svůj názor. Jeho slova mám dodnes v hlavě. Už jsem nikdy dveře této ordinace neotevřela.

Syna jsem kojila do jeho 16ti měsíců, sám se odstavil. První rok mi ukazoval cestu, mazlili jsme ho, co to šlo, abychom mu nahradili chvíle samoty, které musel zažít. Sám nám dal najevo, jaký má názor na postýlku. Začali jsme zažívat kontaktní rodičovství. Dodnes nás vede a my se od něj stále učíme. Začátek naší cesty nebyl příznivý. Ale teď už vím, že to zvládneme. Spolu to dáme, odpustíme si.

V našem případě se nám nevědomost nevyplatila. Od této zkušenosti jsem začala dělat vše jinak….

Helena

 

Převzato se svolením autorky z jejího osobního  blogu

Anna Kohutová
Jsem porodní bába a průvodkyně ženám na jejich cestě za radostným porodem. Mým velkým přáním je, aby ženy poznaly radost z porodu a děti byly láskypně vítány na tento svět. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.