Jen tak si „připraveně“ porodit

 Můj porodní příběh

 

Termín porodu našeho druhého dítka, náš MUDr. vyvěštil na 28. /29. 9. 2017. V  té době nedokončený ani 41tt. (?)  Věštba minula. Setrvávám v klidu, stejně jako u prvního dítěte. Vím, že ví, kdy se má narodit. Těhotenství   bez komplikací, jen denně aplikace  Clexane díky zděděné trombofilii tzn. nemohu rodit doma.

V počátku jsme se s mojí PA ( stejné jako u prvorozeného)  bavily o tom , že budu rodit opět ve Vyškově. Během těhotenství ve mně, ale roste pocit, že to tam nestihnu (intuice a  opět a stále rozkopaná  D1) a tak , po vyloučení Ivančic( modří vědí), padl los na Milosrdné bratry v Brně, kde i moje PA má zkušenost, že mají za sebou  ambuporody.

 Nikdy předtím jsem u Miloušů nebyla a tak, když moje PA nemohla na jednu z poraden, vydala jsem se tam ne ani tak na monitor, jako spíš vyplnit si dopředu papíry, ať mě v den D, dají všichni“ Svatý pokoj“.Je úterý 3.10.

Na monitoru sedím 40min a spolu se mnou další dvě ženy. Když jim monitor vyplivne křivku, odvelí je sestra za další dveře, k panu doktorovi. Po 40min se sestra zvedá ze židle, mrkne na můj monitor a říká: „ Hm, to vaše dítě spí!“ ,,já  vím“, odpovídám. Sestra se nahne na poličku  hračku se slovy:  „ Můžu dítku zazvonit?“ „Co prosím? No ,to snad asi ani ne. Já si raději stoupnu a zkusím se hýbat.“ Polechtám párkrát dítko po patě a křivka se mění ke spokojenosti sestry. Ta trhá po 45 min onen kus papíru a odnáší ho doktorovi za dveře. „Můžete jít dál k panu doktorovi.“

Vzhledem k tomu, že mám v ruce připraven PP, DVP, Plnou moc pro PA a vyškrtaný jejich  IS, zapínám si na mobilu  nahrávání. Tuším, že diskuze nad mým DVP nebude jen tak.

U PC sedí doktor důchodového věku. Myslím, že ani nezvedl oči od monitoru, když jsem vstoupila. Datluje jméno a další údaje. Dobrou náladu nechal někde na Mysu Dobré naděje. Dodatluje. Odvrátí se od monitoru se slovy:  „Teď uděláme ultrazvuk, pojďte se položit“. Zalehnu. Jsem ve střehu. Snažím se věštit z výrazu toho pána, co mu UTZ  ukazuje. Krom výrazu: „ včely  mě uletěly a nikdy se nevrátí“ ,mám smůlu. Jediné co z něj vypadne je: „ Vše je normální.“  Když  došmejdí  UTZ  po mé nagelované Zeměkouli,  ptám se:,, Jak se tam miminku daří?  Kolik tam má vody? Vypadá to na porod?“

 Zcela rozladěn se na mě oboří, že snad  říkal, že je všechno normální, ne?!!! „ Jste 40+5 chcete vyvolávat nebo čekat?“. ,, Teď jste říkal, že je vše v pořádku, takže rozhodně budu čekat“ ( o přenášení je řeč od 42tt dál víme, ne?) Jde si sednout zase za PC, aby mi oznámil, že mám přijít na monitor zase za 3 dny a dle jeho jednání je naprosto jasné, že se mě chce co nejdříve zbavit. Já se ale ptám, zda by mi podepsal moje DVP. Začíná být vytočen a to se do toho ještě ani nepodíval. ,,Jo, to jsou ty Vaše přání, říká“. ,, Nene, to je Dříve vyslovené přání a potřebuji, abyste mě seznámil s riziky a podepsal.

První bod.  „ Při příjmu si nepřeji vnitřní vyšetření“  Bod dvě. „ Nepřeji si monitor“ (především z důvodu nemožnosti zvolit si polohu během kontrakcí a pokud monitorovat, tak pouze dopllerem).

U těchto bodů se zastavil a dál se ani dostat nehodlal. Byl arogantní, posměvačný, tvrdil, že Doppler nemají a vyhrožoval úmrtím dítěte, pokud se mu nenatočí monitor. „ Vždyť my přece zodpovídáme za to dítě a my musíme vědět, jak se mu tam uvnitř dařííí!“ ,, Pane doktore, to je zajímavé, že jsou porodnice, kde toto není pro ně žádná překážka..“ ,,Jooo? A který to jsou, nooo???“ ,,Nebudu Vám tady pane hlásit jména porodnic, ale ve ČT Vám můžu přinést seznam…“,,Tak si jeďte rodit jinam, vypadne z tohoto arogantního zachránce.“ Říkám, že jsem jela 320 km abych u nich porodila a nikam jinam už jezdit nebudu. ,,Podepíšete?“ ,,Ne!“ ,, Dobře, i tak budou tyto dokumenty součástí mojí karty, tak abyste to věděl. Nashledanou ve čt“…Uff…No, hezky pěkně pan zástupce primáře MUDr. Nagy. Jste nahranej pane. Nahranej na diktafonu…

Ještě z výtahu volám Podporu v osvětě. Petru. Volá v zastoupení na vedení nemocnice a žádá odpověď, proč mi bylo odmítnuto podepsat DVP. Do pár minut mám nejen kontakt na primáře ( tč.  na dovolené), ale i na doktora Novotného, který bude ochoten se mnou mé DVP probrat. Paráda. Chci to dotáhnout do konce i když cítím, že porod se  blíží . Nejen pro sebe, ale i pro další ženy, které přijdou po mě

Bohužel ( bohudík?) k setkání nakonec nedojde. MUDr. má stále služby a prý deset minut by bylo málo a on vlastně ani nemá těch deset minut a nabízí mi setkání ve večerních hodinách a nechce pochopit, že mám ještě prvorozené dítě a těsně před porodem a každá cesta už dost bolí…

Okolo 41tt mě přepadaly různé myšlenky. Začala jsem se bát bolesti. Chtěla a vlastně nechtěla jsem porodit. Moje PA mě ujistila, že je to v této fázi těhotenství normální. Obrátila jsem se na ženy mému srdci a duši blízké. Každá ovšem z jiného koutu republiky a tak jsem je propojila přes virtuální prostor internetu. Dostalo se mi neskutečné podpory a síly. Doslova to na mě cákalo. Ženy, které se všechny mezi s sebou neznaly  se spojily a posílaly mi přesně to, co bylo třeba. Vrátila se ke mně síla a sebedůvěra a začala jsem se nesmírně těšit. Cítila jsem, že je porod za dveřmi…

 Už na začátku týdne silná intuice, že muž musí přijet dřív…Sám nakonec, jakoby to cítil také řekl, že přijede už ve čtvrtek večer namísto pátku. Po několika dnech babího léta nárazově ochladilo a přišel silný vichr. Je čtvrtek 5.10. Na obloze se majestátně koulí úplněk. Romantičtější večer na vyvolávání snad už být ani nemůže.

Okolo jedné ráno zjišťuji, že mi odtéká plodová voda. Čirá, voňavá. Takže se otáčím na druhý bok a spím vedle prvorozeněte  s klidem dál. Jen ještě posílám sms  PA, ať ví. Během noci  pár malých zamrazení v podbřišku na pár vteřin jinak nic….Ráno o tom spravuji muže.

Voda stále odtéká…

Sem tam, po dvaceti minutách na deset sekund kontrakce a jinak nic…někdy to přestává docela. Chodím po venku, snažím se něco dělat, zametám listí před domem…chodím se psem. Večer jdeme spát jakoby nic. Pátek je pryč. V sobotu od rána vše probíhá stejně a tak se nabízím, že půjdu pomoci s přípravami na oslavu 60tin sousedce. Chystám studené mísy a občas se odmlčím, abych si prodýchala tu desetivteřinovou kontrakci.

Jsem ve spojení s PA. Ta mi dává vědět, že se vrací z výletu s rodinou a že by se navečer zastavila podívat, jak se daří miminku.

PA přijíždí okolo 17té. Ozvy jsou perfektní. Přeji si vnitřní vyšetření. Vůbec ani necítím, že proběhlo, jak něžné to bylo. Dozvídám se, že cesty i miminko jsou ukázkově připraveni na porod a že bych mohla porodit klidně ještě tentýž večer. Cha! Tak to je paráda, ale kde jsou ty kontakce? Mám být v klidu, ty prý mohou  přijít ráz naráz.( První porod trval od odtoku vody a následných kontrakcí  12 hodin)

 PA odváží rodinu domů a domlouváme se, že to raději pak hned otočí zase k nám, přece jen, je to hodinka cesty a bude lepší, když budeme čekat společně a ona bude nablízku. Jdu uspat synka, během pohádky mám asi dvě  kontrakce…vše pořád stejně…Dítě spokojeně usíná.

Je 20,30. Najednou se ty desetivteřinové vlnky zkracují  po 15, 10, 7 min…To už ale PA sedí v kuchyni a popíjí s mojí rodinou čaj. Dívá se na mě a navrhuje vyšetření. Oznamuje mi, že jsem otevřená na 5cm. Cože? Směju se, tak ono se to fakt asi povede dneska! Nemůžu tomu stále uvěřit, ale už se moc těším!

S PA probíráme situaci. Nakonec se rozhoduji, že vyjedeme  směr porodnice, jinak porodím doma. Rozloučení s rodinou, máváme si z okna už jedoucího auta. Je 21,00.

Kontrakce  chodí častěji, ale stále jen pár vteřin.

Ve 21,30 otvírá dveře příjmu mladá PA porodnice u Milosrdných bratří. Pokouší se mě oddělit od muže a PA.  Prý, ať počkají na chodbě, než to spolu sepíšeme. S klidem, ale rozhodně trvám na to, že ti dva, jdou opravdu se mnou. Jsou to mé osoby blízké. A veškeré mé papíry, již mají vyplněné.

Ještě se za námi ani nedovřou dveře a už slyším  nějakou sloužící sestru zpoza rohu jak někam telefonuje a říká „ Je tady ta, jak nic nechce.Jo. Jo.Na všechno ať máte od ní podepsaný  papír!!!“. Díváme se na sebe s PA a mezi kontrakcemi se směju. Já jsem to říkala, že budu mít na složce červenej vykřičník. Je to tady. Muže a PA nutí obléct do jejich nemomundůru.

Vybíráme si pokoj č. 4. Sestřička trvá na monitoru.  Říkám jí ano, ale jen Dopplerem. Za chvíli s ním dojede a ve stoje dítko krátce poslechne.

 Mezitím mi moje PA vyjedná pokoj s vanou, který předtím ještě nebyl uklizený. Klečím v prázdném sprchovém koutě pokoje č.4 a prodýchávám kontrakci. Slyším, jak přijde PA sdělit, že pokoj s vanou je už v rychtyku a tak bereme věci a jdeme tam. Moje PA napouští vanu, nemocniční se ptá, jaký olejíček do vody si budu přát. Muž na moji žádost vypíná světla a nechává jen rozsvíceno na WC,  kde průzorem po dveřmi světlo úplně stačí. Jsem ve vaně a pochvaluju si tu božskou věc. Teplá voda stříkající na moje bedra při kontrakci.. Nabralo to na pěkné síle, ale jsem plně při smyslech, vnímám všechno…Bohužel i příchozího mladšího doktora. Je to krátce potom, co začínám tlačit.

 Doktor vehementně řeší, že se musí udělat monitor. Nechci to slyšet, nechci to s ním řešit. Tlačím. PA mám u sebe. Vím, že vše je jak má být. Když můžu mluvit, prosím ho slušně, ať mě nechá být, že teď ne, a když přichází kontrakce, řvu „ ať ten chlap odejde, a teď neeee a zhasni!“ MUDr. odchází.

Tlačím. Já vážně tlačím! Přijde mi to neuvěřitelné. Už? Už!!!

Slyším se  jakoby zvenčí, jak řvu. Řvu  tak, že to musí slyšet, snad i ta stará paní dole na vrátnici. Ve dvou momentech tlačení si přesně uvědomuji, jak dítě prochází cestami.  Najednou slyším, jak moje PA říká: ,, jdu je zavolat, že je hlavička na hrázi“. ,,Už? Nee, nikoho nevolej, ať sem nechodíííí…dobře, no tak je zavolej.“ Přijde pan doktor Starostlivý a sestřička Vykulená. „Cože, hlavička je venku a pod vodou? Musíme dítě okamžitě vytáhnout, nemůže  přece dýchat“,hlásí sestřička a dává ruce do vany k mému rozkroku. „ V žádném případě, říkám já. Počkáme na kontrakci“. Dávám si ruce mezi nohy a její ruce oddělávám od hlavičky. Hladím si vlásky na hlavičce, které ve vodě tak krásně vlají.

Díky přítomnosti doktora a sestřičky se poslední kontrakce zase oddálí, ale já vím, že přece příjde a že mimi je tu co by dup. Podíváme se na sebe s mojí PA, která mi plenkou pod vodou chrání hráz a jen špitne „ dej do toho všechno a je to!“. Příchází kontrakce. Držím si hlavičku a ten vlasatý uzlíček vyplouvá směrem k hladině. Sestřička opět trochu panika, že má šnůru kolem krčku. Já  i PA jí říkáme, že to je přece normální a že se nic neděje  a pomáhám jí s odmotáním a už si beru uzlíček z vody na svoji hruď. Je tu. Je konec bolesti. Smích. Slast. Slzy. Uvolnění. Endorfiny začínají cákat na všechny strany. Nemůžu tomu uvěřit. Taková chvilka a je tu! V potemnělé místnosti je  přítomna Láska..

Hladím si uzlíček, který polyká vodu. S mojí PA  diskutujeme o tom, že odsávat nebudeme, že jak vodu spolyká, bude to dobré.  A je. Mimi jen  krátce zapláče, dívá se na  mě těma velkýma moudrýma očima a dál se hodlá zjišťovat, kde je „mlékobar“.Otáčím dítko k sobě, abych se podívala, co se nám narodilo za druhorozeňátko. Je to děvčátko. Pláču štěstím. Je 22,33.

Vylézám z vany na porodní lehadlo. Doktor i nemocniční PA odešli řešit papíry. Naše PA nás přikrývá peřinou a zvedá lehadlo do vyvýšené polohy. Čekáme na placentu. Povídáme si.

 Během bondingu se v místnosti zjeví MUDra. z novorozeneckého. Chce nám připravit pásky na zápěstí. Naše PA ji oznamuje, že odcházíme ambulantně. ,,Není problém, tak já jdu připravit papíry. Máte někoho kdo miminko prohlédne?“,,Ano. Máme  dokonce dvě pediatričky, říkám“. Přivezou  pojízdnou váhu a zjišťujeme, že slečna má 3,490g. Měření si nepřejeme. Sama MUDr. Říká, že to se může udělat později.

Placenta hladce při vertikální poloze odchází asi na tři malá zatlačení. Nemo PA: ,,placentu si asi budete chtít vzít domů, že? ,, Ano!“ „ No, ale víte, že to bysme neměli!“ Když jde pro pytlík, abychom ji měli do čeho dát neb  krabičku jsme zapomněli v autě, říká si jakoby pod fousy „ člověk se na škole něco učí…. já pokračuji…a realita je úplně jiná, co?“

Mám malou oděrku, která potřebuje trošku sešít. Nechci ale, aby to dělal pan doktor Starostlivý. Domlouvám se s mojí PA, že až se přesuneme domů, uděláme tuto kosmetickou úpravu tam. Pan doktor přijde asi 3x mi slušně říct rizika a co to s sebou i v oblasti nejen sexuálního života ( to říká směrem k mému muži) může přinést za následky, pokud si tu malou oděrku nenechám zašít. Velmi slušně mu děkuji za starost a za sdělení rizik a s úsměvem odmítám. Je na něm vidět, že to opravdu myslí upřímně a že nechce můj rozkrok  ,,zanedbat“. Je z toho rozvrkočen.  Nakonec se otočí k mojí PA a říká:  ,,No tak to přece můžete zašít vy, že ano?“ Obě se usmíváme a seznamujeme ho s tím, že tak nějak to máme v plánu.

Cha. Kdo by to byl řekl, že tahle starost pana doktora bude mít později ještě  dohru.

Po hodině, dávám dcerku na hruď tatínkovi a jdu si dát sprchu. Cítím se skvěle, mám energie na rozdávání. PA mě stále krotí a ptá se, zda se mi netočí hlava. Stále mi připomíná, že jsem právě porodila a ať tak neběhám a zpomalím.

Obleču si civil, maličkou a čekáme na papíry které potřebuje podepsat personál.

Už jsme zase u těch dveří na chodbě, kterými jsme přišli…všichni máme skvělou náladu všichni.

 Vedle na sesterně slyším, jak PA Vykulená vyšetřuje další rodičku v nemocničním andílkovi. Bolí ji to. Vidím ji i škvírkou ve dveřích. Dle toho co vidím a slyším  usuzuji, že ji dali něco na vyvolání, ale zatím se stále nic neděje…Vidím na ní tu odevzdanost bílým plášťům, cítím uvnitř sebe, jak mě bolí ona představa toho, jak to asi bude probíhat…

Odcházíme. Necháváme si zavolat MUDr. Starostlivého i PA Vykulenou. Podáváme jim ruku. Děkujeme za Vaši starost. Nashledanou.

V 1 ráno už piji koktej z placenty, mám zašitou oděrku (3 malé stehy. Při nástřihu je jich okolo 30!!!!) a vyprávím své mamince, jaké to vše bylo.

Během prvního týdne po porodu zjišťuji zmeškaný hovor od mého gynekologa. Nikdy nevolá. Volám s napětím zpět. Zvedá to sestra a říká:,, Prosím Vás můžete sem některý den přijet? Pan doktro s  Vámi potřebuje o něčem mluvit.“ ,,O co jde? Před třemi dny jsem porodila!“

,,Víte, já nevím, ale zeptám se.“ Za chvíli volá zpět. ,,Tak panu doktorovi volal nějaký lékař z porodnice, kde jste rodila a prý jste odmítla nějaký zákrok a bylo by dobré, kdyby se na to tady náš pan doktor podíval“.

To už se směju a říkám: ,, Takže sestři. Vyřiďte prosím panu doktorovi, že si považuji jeho péče a starostlivosti, nicméně, moje frnda je v pořádku. To vím naprosto bezpečně“( ve zkratce jí sděluji jak to proběhlo v porodnici a že moje PA oděrku ošetřila).  Očividně se jí ulevilo a že to tedy vyřídí panu doktorovi).

Tak a jsme u konce porodního příběhu mého a mojí dcery …

A začátek společného bytí po boku naší Rozárie Ely.

Veronika

Anna Kohutová
Jsem porodní bába a průvodkyně ženám na jejich cestě za radostným porodem. Mým velkým přáním je, aby ženy poznaly radost z porodu a děti byly láskypně vítány na tento svět. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • eBook 10 kroků a afirmací k porodu

    Připravte se i vy k myšlence radostného porodu

  • eBook Porodní příběhy

    30 porodních příběhů plných radosti i bolesti

  • Cesta za radostným porodem

    Chcete přistoupit ke svému porodu vědomě a zodpovědně? Prožít jej s radostí? Přivítat své dítě důstojně? Pak vykročte po cestě za radostným porodem i vy.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky