Proč nechce žít samo?

Devět měsíců stále spolu –  jeden prostor – jedna krev – v jednom těle a pak….

Když se dítěti vyvine sluch, naslouchá hlasu své matky a otce, je dokázáno, že dítě po porodu rozezná hlas matky od  cizích osob. Dítě v děloze se stává nošencem . Matka je ta, která mu  svým pohybem pomáhá usnout, uklidnit jej, ukonejšit. Dítě je téměř stále v pohybu a  děloha je pro něj živý a ohraničený prostor, který mu dodává pocit bezpečí.  Usne, kdy potřebuje, napije se, kdykoliv chce a kolik chce…Je to zcela svobodný život, který jej naplňuje pocitem bezpečí. A tento život je spojený s MATKOU.

První stres, který dítě prožívá je samotný porod. Porod pro něj znamená oddělení od mírumilovné dělohy, která na něj náhle vytváří tlak. Děloha jej svými pravidelnými stahy vypuzuje, dítě mění své pohyby, svou vlastní iniciací si otvírá děložní branku, kde jej čeká neznámo. V pravidelných intervalech přichází síla, která ho tlačí vpřed. Svými naprogramovanými pohyby prochází rovinami pánve, před nejužším místem v pánvi musí sklonit svou hlavu a otočit se tak, aby jim prošlo. Z přítmí a tepla jej na konci porodních  cesta čeká světlo, nový vesmír, nový život. Pak přichází moment, na který není připraveno, není připraveno na nepřijetí.

Budeme-li přivádět děti do vlastní náruče, budeme šťastnější

Možná, se vám to zdá příliš troufavé tvrzení, ale už několik let mám vypozorován výraz tváře dětí, které se rodily do náruče matek a zůstaly ležet na jejím těle.  To, co ihned po oddělení prožily, bylo následné přijetí. Přijetí s láskou a úctou, respekt ke křehké a zranitelné bytosti, kterým dítě je. Přišlo opětovně známé prostředí, stejný hlas, stejná vůně, stejná svoboda. Ti, kteří měli možnost pozorovat novorozené dítě v náručí matky, jak saje teplé mléko, ví,  že není větší zamilovanosti. Je to pohled z očí do očí, pohled plný lásky a čistoty.

Děti, kterých se jako první dotkne matka a nejsou odděleny od zdroje bezpečí, jsou jiné děti. Tyto děti jsou znovuzrozeňátka

Zrozená matka – zrozené dítě – zrozený otec – zrozená rodina

 V jejich tváři uvidíte pokoj a mír. Vědomý pohled vás nenechá chladnými, roztají všechny pochybnosti o tom, že to jsou nezralé a nic necítící novorozeňata. Tyto vědomé bytosti mění svět, který je odpojený od podstaty našeho bytí.

Lidské bytosti se rodí milující

Když se znovuzrozeňátka usmějí, pochopíte, že to není nevědomá a přihlouplá grimasa. Ony se usmívají, protože jsou šťastná, a protože neztratila důvěru v tento svět. Do jejich limbického mozku se nezapíše nekonečný prostor, oslňující světlo, paralyzující chlad, hluk, neživo, necitlivé zacházení, cizí ruce, neznámý hlas. Neuslyší svůj vlastní zoufalý pláč.

Bohužel, stále vládne v naší společnosti nedůvěra v tyto moudré bytosti. Nejenže nám přijde pláč dětí po porodu jako zdravá reakce, ale stále nás nechává zcela chladnými. Netrhá nám srdce, když se díváme na tělo právě zrozeného miminka, které svírá nervózně své ruce v pěst, natahuje zoufale ručky k nám, kope nožkama, jakoby chtělo všemu utéct. Celé jeho tělo je v křeči, strachu a zoufalství, jeho oči jsou zavřené, tečou z nich slzy, ono pláče a všichni kolem se usmívají. Tím to nekončí, pokračuje dál jeho trápení. Oddělené dítě pláče tak dlouho a vytrvale, dokud se neunaví a nedostane se do úsporného režimu přežití. Děti, které náhle ztratí kontakt se svou matkou, ale také placentou, pociťují mučivou samotu, mají strach o přežití. Nechápou, co se to s němi děje, nedokáží si to vysvětlit, ne proto, že by byly hloupé, ale protože jsou tak čisté a mají důvěru v život.

Zdroj obrázku

Těmto dětem přepisujeme jejich naprogramované chování a přirozené schopnosti doplazit se k prsu. Pohledem a čichem rozpoznat místo, které je zdrojem potravy a samopřisát se. Pocítit moment odměny, kterým si budují své sebevědomí. Diktujeme jim, jak často mají pít mléko, jak velké množství vypít, strkáme je necitlivě k prsu, kdy ještě nejsou připraveny, určujeme jim dle tabulek, kolik mají vážit.

Doma je nadále izolujeme, nespíme s němi,  nechováme je v náruči, nenosíme je. Řídíme se nelogickými intervaly krmení nebo jim dáváme umělé mléko, protože nevěříme svému tělu,  že dokáže vytvořit přesně tolik mléka, kolik dítě potřebuje. Věříme, že naplňováním existenčních potřeb miminek je rozmazlíme a vychováme z nich nesamostatného a špatného člověka, že jej zkazíme láskou, něhou a svou přítomností.

Čím více se od miminka oddalujeme, tím bude ono více toužit po kontaktu s námi, po znovunastolení důvěry

Dítě ještě dlouho žije s otiskem své láskyplné dělohy, kdy všechny jeho potřeby byly ihned uspokojeny. Postupně se mu však tento otisk přepisuje, když jeho matka nepřijde ve chvíli, kdy ji pláčem přivolává. A když se mu občas její blízkosti dostane, pevně se ji drží,  celé tělo je v křeči, nervózně pije z prsu, má strach, protože ví, že ho čeká opět oddělení, na které není připraveno.

Jedním z práv dětí je právo na neustálý fyzický kontakt se svými rodiči, protože děti se rodí  s přirozenou závislostí  na péči matky a otce. Ve dne i v noci. Právě noci jsou dlouhé a temné a žádné dítě by nemělo být samo, dokud na samotu nebude připraveno.

  “To všechno děláme ne proto, že bychom byli krutí, ale protože jsme nikdy nepřemýšleli o dítěti. „

Frederick Leboyer

Nový eBook Průvodce císařskou jizvou

50+10 mýtů o kojení