Po studiu porodní asistence (před 20 lety) jsem získala pocit, že mohu ženám při porodu ve všem pomoci. A chtěla jsem jim pomoci. V praxi nás učili, jak odvést spontánní porod, sterilně připravit infuzi s umělým oxytocinem, vyhodnotit CTG záznam, aplikovat injekci s analgetikem do místa určení, technicky odrodit ženu, vybavit dítě, předat jej kolegyni, porodit placentu a ohlídat ženu ještě 2 hodiny po porodu. Sledovat stav děložního krvácení, změřit krevní tlak, připravit ženu k odvozu na oddělení šestinedělí, vypsat všechny nutné papíry, rozloučit se s ženou.

Pracovala jsem v továrně na porody miminek. Po čase jsem získala pocit, že tato má péče je nedostačující, vůbec mne nenaplňovala, více jsem přemýšlela nad hloubkou procesu porodu, protože obraz žen při každém porodu byl téměř stejný. Já se radostí usmívala, když jsem držela v náručí dítě ženy, která porodila, usmívala se také dětská sestra, která jej ode mne přebírala a jediný, kdo plakal, bylo sotva narozené dítě. 

Většina žen po porodu byla vděčná, že svůj porod přežila a svou obrovskou bolest, kterou zažily, braly jako daň za to, že mají dítě. Bolest a strach se stal synonymem pro porod. A tento obraz narození se stal po několik desítek let naprostou normou.

Ptala jsem se sama sebe: "To, že je oslava nového života?" Postupně jsem si uvědomovala, že mi začal vadit pláč narozených dětí. Začala jsem intenzivně hledat odpověď na mé dvě otázky: “Jsem opravdu schopna podpořit  ženu u procesu zrození? Proč ve mne vyvolávají negativní emoce plačící děti po porodu?" 

Odpověď na mou první otázku jsem dostala při setkání s francouzským porodníkem M. Odentem - propagátorem přirozených porodů. Učila jsem se umění babictví od porodních bab a mých učitelek  Barbary Kosfield, Marisy  Alcalá, Ingeborg Stademann a Iny May Gaskin. Tito lidé  ovlivnili můj profesní život a mé myšlení.  Pochopila jsem, jaké podmínky potřebuje žena k tomu, aby své dítě přivedla na svět, neprožila přitom trauma a neutrpěla velkou bolest na duši. Jak jednoduché a nikoho to nic nestojí,  jen lidskost a pochopení přirozeného procesu zrození.

Praxe je však mnohdy jiná. Za všemi zásahy do porodního procesu stojí pouhá netrpělivost zdravotníků. A právě trpělivost má být jedna z nejdůležitějších vlastností profesionálů stojících u zrodu nového života. Zdravotníci diktují své postupy a rutinně zasahují do porodu, dítě a matka jsou nezdravě oddělovány.

Na moji druhou otázku "Proč všechny děti pláčou po svém narození?" mi dala odpověď porodní asistentka Ingeborg Stadelmann ve své knize Zdravé těhotenství a přirozený porod.

Podpořená žena vedena pouze vlastním oxytocínem, která neztrácí kontrolu sama nad sebou a vlastním  dítětem, své dítě vítá ve své náruči, která vše vyléčí. Nepřerušený kontakt, připoutání se, lepení, zamilování se... Dar pro dítě. Dar pro matku. Nezničitelné prvotní pouto.