Přirozený porod po předchozím císařském řezu

Můj porodní příběh vyvrcholil 28.3. 2016 narozením mé dcery Mayi  a začal vlastně už v roce 2014, kdy přišel na svět můj první syn Vitali.

Porod Vitaliho byl ukončený akutním císařským řezem. Já, i když jsem si myslela, jak jsem na porod psychicky a  fyzicky připravena, musím s odstupem času říct, že jsem nebyla připravena tou správnou cestou. Měla jsem naučené, jak v různých dobách porodních dýchat, jak správně tlačit, co je epidurál a další poučky a rady z různých brožur a předporodního kurzu. Bohužel, jsem u porodu zapomněla vnímat sama sebe a své dítě.

Plně jsem se svěřila do péče zdravotníků, předala jim svou zodpovědnost. Ti přece porodí každý den tolik dětí, že vědí, co je pro mě a mé miminko nejlepší. To jsem si myslela.

A tak jsem ještě při téměř žádných kontrakcích, otevřená pouze na 2-3 cm, absolvovala klystýr, poté ihned dirupci vaku blan, která vyvolala  velmi silné a neúnosné kontrakce. Entonox jsem poté vydýchala na jeden zátah při kontrakcích, i v klidu mezi němi.  Musela jsem absolvovat pravidelný monitoring ozev na zádech a na lehátku. Poskakování na míči ve sprše (když si zpětně vybavuji, nebylo mi to vůbec příjemné, ale PA říkala, ať to zkouším, že mi to pomůže), infuze mi  stále kapala, už ani nevím s jakým lékem. Pamatuji si velkou místnost, plně osvětlenou. Nevybavuji si intimní prostředí, ale nemocniční prostředí a pocit toho, že jsem vnímána personálem jako pacient.

Tento stav trval asi 7 hodin, kdy při střídání služeb, rozhodl nově příchozí doktor, cca po hodině, že můj porod je nepostupující, a proto je nutný akutní císařský řez. Já se divila proč, moje těhotenství probíhalo naprosto v pořádku, cítím se přece dobře, jen chci zkusit porodit, ale jelikož jsem dostala něco na zklidnění kontrakcí, žádná další kontrakce už nepřišla a já celá třesoucí se, jsem odjela na vozíčku, společně s personálem, na operační sál. Můj muž čekal přede dveřmi.

Vitaliho na sále rychle omyli a na můj popud, že jej chci vidět, mi jej krátce ukázali, já mu stihla dát alespoň rychlou pusu na uvítanou a potom se s ním viděla až za dlouhých 6 hodin. Mého muže poslal personál domů, ať si odpočine, že já budu stejně také unavená. Byla jsem odvezena na pooperační pokoj, kde jsem byla celou dobu vzhůru, chci strašně moc vidět Vitaliho a svého muže. Nevím, kde jsou, kdy je uvidím. Strašná bezmoc.

Mezitím mi v hlavě proplouvá tisíce myšlenek, že jsem porod nezvládla, že nejsem dobrá matka, když jsem nedokázala porodit své dítě přirozeně. Střídají se ve mně chvíle smutku a pláče, že jsem nedokázala porodit své dítě , nedostavily se pocity radosti, že mám úžasné dítě a stala jsem se matkou. Tyhle myšlenky mě někdy více a někdy méně  provázejí skoro dodnes.

Podruhé jsem otěhotněla po dvou letech. S blížícím se termínem druhého porodu daleko intenzivněji vnímám své tělo a touhu porodit přirozeně. Hledám inspirativní články, jak se u porodu skutečně uvolnit, co je potřeba k tomu, aby žena přirozeně porodila. A zjišťuji pro sebe zcela novou informace – není potřeba vlastně nic – jen věřit svému tělu a miminku, být klidná a nechat to vše na přírodě.

Vybírám porodnici, kde bych svou dcerku chtěla přivést na svět. Výběr padá na Krnov, který je v mém okolí vyhlášený svým přístupem k přirozeným porodům. Porodnice je od našeho bydliště vzdálená asi 80 km. Když se svěřuji s výběrem porodnice svým známým, povětšinou mě straší tím, že je to daleko, abychom to vůbec stihli a nakonec nebyli rádi za porodnici vzdálenou od nás jen 10 km. Já sice navenek říkám: „ No jasně, však uvidím, jak se budu cítit.“ Ale přeji si, jet v onen den D do Krnova.

Má touha porodit v porodnici v Krnově zesílila po její návštěvě a prohlídce. Při společném sezení s ostatními nastávajícími rodiči a posloucháním vrchní sestry o tom, jak to u nich chodí, na co je dobré se připravit, zaplavují mou tvář slzy při vzpomínce na můj první porod.

Tak silně chci porodit přirozeně, že možnost císařského řezu úplně vytlačuji ze své mysli. Slova vrchní sestry, abychom se neupínali pouze na jednu možnost, že je dobré svou mysl připravit i na případnou druhou cestu, mě sice trochu uklidní, ale slzám to nezabrání.

Když se dále vyptávala, jak se připravujeme, řekla jsem, že se chci před porodem setkat ještě s dulou, abych s ní probrala své dotazy, ale k porodu chci jít jen s partnerem. Na to nám řekla, pro mě velmi rozhodující větu, že by v mém případě nebylo špatné mít kromě partnera i někoho jiného, a to dulu nebo porodní asistentku.

Myšlenka doprovodu k porodu se natolik vnukla do mé mysli, že začínám pátrat a zjišťovat, jak to s takovým doprovodem u porodu bývá. A do cesty se mi tak dostala Anička. Pročítám její web, články a její přístup a filozofie jsou mi velmi blízké. Rozhodnu se proto zavolat a požádat ji o doprovod k porodu.

Když jsem Aničce vše řekla a na závěr jsem ji sdělila termín porodu, který jsem měla 6.4.2016, bohužel, mě musela odmítnout. Za měsíc doprovází jen několik žen k porodu a duben měla natolik plný, že by mi nemohla doprovod slíbit. Mrzelo mě to, ale chápala jsem. Jen jsem si sama v sobě posteskla, že je škoda, že jsem na Aničku nenarazila dříve. Aničce jsem poděkovala a těšila se alespoň na podpůrné setkání císařoven, které Anička pořádala. Moc jsem se těšila, až Aničku poznám osobně, už jen její hlas v telefonu byl natolik příjemný a uklidňující, že jsem věřila, že osobní setkání mi dodá větší sebedůvěru k přirozenému porodu.

Setkání císařoven bylo inspirativní a povzbudivé. Nabyla jsem pocitu, že už není pochyb, proč bych nedokázala porodit přirozeně, a to i v případě, že budu u porodu bez Aničky, pouze se svým mužem. Nakonec mi Anička po setkání sama navrhla, že pokud chci, mohu ji v den D zavolat a uvidíme, jak na tom bude. Byla jsem tomu neskutečně vděčná a v koutku duše věřila, že Anička bude moci být  přece jen s námi.

Dny plynuly a já absolvovala vyšetřením kvůli svému předchozímu císařskému řezu na gynekologii v Krnově. Do vyšetření jsem byla plna sebedůvěry v přirozený porod. Gynekolog mě vyšetřil a ptal se na předchozí porod. Poté, co jsem mu sdělila, jak vše probíhalo, usoudil, že porod byl nepostupující z důvodu, že mám zřejmě úzkou pánev, což bude předpoklad k dalšímu císařskému řezu, ne-li k plánovanému. Na závěr mi pánev přeměřili s verdiktem – zúžená pánev. A že za týden mám přijít znovu.

Já najednou nebyla schopna vůbec slov, mou tvář zalily slzy. Má sebedůvěra v přirozený porod byla tatam, prostě zmizela. V mé mysli znělo pouze: „Co teď? Já nechci další císař!“

Po odchodu z nemocnice jsem ihned volala Aničce a řekla, co se stalo. Anička mě uklidnila, vysvětlila mi pohled na věc lékařů, poté svůj. Mám stejné míry jako Anička, která porodila 3 děti, takže není důvod, abych to já také nedokázala. Po rozhovoru s Aničkou jsem se rozhodla zůstat nadále až do porodu v péčí svého gynekologa, v porodnici jsem se z další prohlídky omluvila a domluvila se, že přijedu až k porodu.

Ale sebedůvěra byla hodně zraněná. Anička to vycítila a 2 dny na to mi volala, že bude vhodné, když u porodu bude, kromě mého partnera, i někdo, kdo mě profesionálně podpoří a navrhla mi setkání s dulou. S dulou jsme se setkaly, proběhla vzájemná sympatie a domluvily jsme se. Zavolala jsem to i Aničce, která byla ráda, že jsme se s dulou domluvily na podpoře u porodu. Anička tak měla vůči mě klidné svědomí.

Uplynulo jen pár dní a já, jako každé ráno, vzala do náruče svého skoro dvouletého syna a najednou pocítila, jak ze mě něco teče a nejde to zastavit, jen jsem sdělila v klidu svému muži, že je to asi tady. Zavolala jsem své dule, ta však měla už svou klientku v porodnici a chystala se za ní. Domluvily jsme se, že zkusím zavolat Aničce, ta měla volno, a tak si mě vzala do své péče.

Tentokrát jsem byla mnohem klidnější než u prvního porodu, rozhodla jsem se zůstat doma a vyčkat do doby, než se vlny pořádně rozjedou. Odpočívala jsem, popíjela odvar ze skořice a hřebíčku, s Aničkou konzultovala své pocity. Nastal večer a stále nic nepřicházelo. Měla jsem doma nachystané ingredience na ricinový koktejl a po dohodě s Aničkou, jsem se jej rozhodla připravit.

Začal působit asi po necelých 3 hodinách. Dostala jsem průjem, zhruba hodinu na to začaly chodit první pravidelné vlny, co 5 minut. Stále jsem nepotřebovala měnit polohu, v klidu jsem každou vlnu přijímala a těšila se na další a silnější. Stále jsem byla doma. Zhruba po hodině začaly být vlny silnější, kratší intervaly a už jsem cítila, že mi začíná být méně příjemné ležet při vlně na posteli. Potřebovala jsem měnit polohu, být na čtyřech a klečet, dýchat více intenzivněji. Byl čas vyjet. 80km jízdy autem před námi. Vlny jsem měla už co 3 minuty. Ale v autě jsem vše dobře zvládala. Možná to byla touha zvládnout cestu až do Krnova. Prvních 30 minut jsem kontrolovala, zda jsou vlny stále pravidelné,  poté jsem stopky přestala sledovat a soustředila se na každou novou vlnu a pouštěla ji tělem víc a víc, abych pomohla tělu připravit na porod a Mayi tak nachystala cestu na svět.

Na příjmu jsem přijela už zhruba na 6 – 7 cm otevřená, zavolali jsme to Aničce a ta se vydala za námi. Po cca 45 minutách jsme se přesunuli na porodní box, který vůbec nepůsobil jako porodní box. Bylo to intimní, klidné a teplé místo. Já dál prožívala své pravidelné vlny různě na čtyřech, na zemi, vydávala hluboké tóny, kterými jsem se podvědomě snažila otevřít cestu pro svou dcerku. Moc jsem se těšila, až přijede Anička. Po chvíli mi praskla zadní voda, což mě v první chvíli lehce vystrašilo,  ale na druhou stranu povzbudilo, že teď by to mělo jít rychleji.

Začala jsem pomalu cítit tlak na konečník. Snažila jsem se měnit polohu, abych si pomohla gravitací, ale pořád jsem nemohla najít tu správnou polohu. Najednou se v místnosti ocitla Anička. Bylo to pro mě jako by vstoupil anděl. Teď už to musím zvládnout. Všechny pochybnosti, které se v mé mysli objevily, byly najednou pryč. Nevím, jak více slovy popsat to, co jsem cítila. Bylo to krásné, radostné a podporující!!!

Anička mi nabídla změnit polohu. Cítila, že to potřebuji. Sedla jsem si na porodní židličku, zavěsila se do šátku, jednu nohu jsem si dala výše, muž si sedl za mě a objal mě kolem břicha. Najednou jsem vnímala, jak každou vlnou je Maya níž a níž. Anička mi nahřívá hráz teplou rouškou, dodává mi to pocit klidu, že hráz zůstane neporaněná. Už moc si přeji, aby Maya byla s námi. Ptám se, jak dlouho to ještě bude trvat. Tlačila a dýchala jsem při každé vlně, měla jsem zavřené oči, myslela na rozkvetlou louku plnou barevných květin, pomáhala si hlasitými hlubokými tóny. Najednou mi Anička říká, že už vidí hlavičku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Anička mě vybízí, ať si na ni sáhnu a pohladím ji. Já na to: „Jako dovnitř?“ Odpovídá mi: „Ano, sáhni si na své miminko.“

Sáhnu si tedy a cítím, že něco mi brání jít víc do pochvy. A uvědomuji si, že to mi brání hlavička! Maya už je skutečně tak blízko! Přichází další vlna. Volám na Mayu: „Pojď Mayi!!!“ Jak odezní vlna, sama si rychle opět sahám dovnitř a cítím, že hlavička je zase níž! Přichází další vlna a jediné co si pamatuji, jak odezní, a najednou Mayu držím ve své náruči. Je malinká a krásná.

Čekala jsem, že když vyklouzne, bude to bolet, ale nebolelo. Už ji mám a nepustím. Přesouvám se na postel a užívám si plný bonding. Hráz je neporaněná, za chvíli je venku i placenta. Je 28. března 2016. Maya sama zvolila tento den a možná právě proto, aby stihla být na světě v březnu, kdy Anička měla volno, a ne v plánovaném dubnu. Věřím, že osud to tak chtěl a byl k nám vstřícný. Ať už to bylo jakkoliv, jsem moc vděčná a šťastná, že jsem Mayu porodila krásně přirozeně a Anička mohla být u toho! Děkuji!

S láskou,

Heidi