Léčivý porod

Dorazila jsem na předem domluvenou schůzku se ženou, která chtěla, abych ji provázela u jejího druhého porodu. Před sebou jsem měla ženu, ze které nečíšilo žádné sebevědomí, byla poměrně zakřiknutá, řekla mi jen, že svůj druhý porod chce jinak. Chápala jsem, že se mi nemůže hned na první schůzce zcela otevřít, a tak jsem více mluvila já.

Po schůzce jsme si začaly více psát a Zdenka  se mi postupně otevřela a napsala mi, jak probíhal její první porod. Nemohla o něm mluvit, potřebovala jej ale pojmenovat a pochopit, aby mohla jít dál za svým porodem, který by ji dokázal uzdravit, a při kterém by se konečně cítila jako žena- matka.

Nejdříve mi poslala fotografii, pár dní po porodu. Viděla jsem na ni zlomenou ženu s krvavýma očima. Vyhrkly mi slzy při pohledu do těchto očí. Popsala mi svůj medikalizovaný porod, jak v závěru ležela bezmocně na zádech a doktor ji provedl Kristellerovu expresi, díky které má poškozený zrak. Psala, jak ji po porodu všichni utvrzovali v tom, že má být šťasná, že je ona i dítě zdravé. Ale ona sama cítila, že sice oba přežili, ale vůbec nejsou a nemohou být šťastní.

V naší společnosti se často pohlíží na porod jako na lékařský zákrok. Porod se má přežít, nikoliv prožít. Ty, které si jej chtějí prožít, jsou často společností odsuzovány za své sobectví, že stavějí svůj vlastní prožitek nad  bezpečnost a zdraví svého dítěte. Přitom tyto ženy ví, že pouze v bezpečném prostředí mohou prožít svůj porod s láskou a vášní a jedině tak mohou uchránit své dítě, aby oba byli zdraví nejen fyzicky, ale také emočně. Tyto ženy hledají důvěru ve vlastní tělo, přirozenou sílu pramatek, která v nich byla potlačena. Svou vlastní zodpovědnost už nechtějí předat druhým.

Tuto sílu ve vlastní zodpovědnost se rozhodla hledat i Zdenka. Cesta to vůbec nebyla lehká. Pomalu přijímala strachy, které stále vyplouvaly napovrch a svazovaly její důvěru ve vlastní tělo a dítě. Až když si je uvědomila, mohla s němi pracovat.  Každým dnem se navyšovala její víra v sebe sama.

Při poslední návštěvě gynekologa ale přišel další strach. Prý je její placenta zrající a pokud neporodí do určitého termínu, musel by se porod indukovat.

 Na další kontrolu ke gynekologovi už nešla, přijela za mnou. Vše bylo v pořádku.  Čím déle byla po termínu, tím více narůstal nový strach, strach z indukovaného porodu, který by ji vzal naději na radostný porod.

Cítila jsem, že to je velký blok, který musíme společně odstranit. Zdenka mi napsala, že potřebuje povzbudit, zda by mohla přijet a vidět se se mnou. Opět jsem měla před sebou zlomenou ženu, která ztrácí naději v lepší porod, připadalo ji, že už pro to udělala vše.

Vysvětlila jsem ji, že její dítě z ní cítí nejistotu, a proto se svým narozením vyčkává. Pomocí  nadějného slova, akupresury a reflexologie jsme odstranily poslední balvan, který stál mezi ní a jejím dítětem. Dítě jsme pohladily a sdělily mu, že už může, že jeho matka je připravena.

Za půl hodiny poté mi přišla zpráva: “ Zatím ještě normálně funguji… Ale už to bývá občas au, já věděla, proč za tebou jet!“

Začala jsem si chystat svou porodní tašku, přibalila do ní nějaké bylinky, kdyby si dovolil nějaký strach Zdenku svazovat. V tom mi volala, že má porodní vlny co 5 minut, že za mnou vyráží. Chtěla, ať si ji vyšetřím, nález byl skvělý, branka byla otevřena už na 5 cm. Měla velkou radost.

Společně jsme vyrazili do Krnova. Porod se v autě pozastavil, i během příjmu, ale hned po příchodu do porodní místnosti jsem  vyčistila místnost, vytvořila intimní atmosféru, nakapala levanduli do aromalampičky, pustila jsem Devu, napustila vanu. Porodní vlny opět zesilovaly. Zdence jsem masírovala záda a ta si dýchala  směrem ke svému miminku.

Těsně před porodem už chtěla z vany vylézt a hledala si místo a pozici k porodu. Nakonec se zavěsila na porodní stoličce o lano, její muž ji objímal zezadu. Hlavička po chvíli byla vidět. Začala jsem nahřívat hráz, přišla kritická chvíle, kterou mají často ženy po traumatickém porodu, pustit dítě ven. Když si Zdenka sáhla na hlavičku svého miminka, svůj strach překonala a své miminko pustila.

Když svého chlapečka porodila, nastal okamžik, který je posvátný. Jeho oči se setkaly s jejími. Pohled to byl velmi dlouhý a nekonečný a bylo v něm obsaženo vše, co oba potřebovali, láska, důvěra, něha a radost.

Bez jakéhokoliv poranění, fyzického i psychického, držela svého chlapečka v náruči. Získala opět ztracenou důvěru ve svou schopnost porodit své dítě, kterou ji vzal lékař, když ji násilně tlačil u prvního porodu na dělohu. Důvěra pro ni byla tím největším darem a prostředkem pro lásku k sobě samotné, k dítěti, které porodila.

Zdenka své první dítě kojila jen týden, svůj poslední strach, že nebude kojit, ji pomohl odstranit její chlapeček, který se sám přisál k prsu.

Když se uzdravujeme porodem, léčíme nejen sebe, ale také své děti, celou společnost. Když ženě, budoucí matce, dovolíme, aby porod probíhal vlastním tempem, bez vnějších zásahů, žena porodí nejen své dítě, ale narodí se také důvěra ve vlastní instinkty, které jsou zásadní pro jejich další vztah. 

Gratuluji této rodině k vyléčení se.