Porodní příběh, ve kterém se nenarodí MATKA

Můj příběh je jasnou ukázkou toho, jak to dopadá, když žena při porodu věří více lékařům než sama sobě…

Jak jsem byla bláhová!…

Začnu ale od začátku. Těhotenství i přes velmi nepříjemné nevolnosti bylo vlastně krásné a budu na něj do smrti s láskou vzpomínat. Ke konci mě však všichni lékaři strašili, že Honzík je veliké miminko a v termínu bude mít určitě přes 4kg. Nejednou jsem se po prohlídce v nemocnici doma zhroutila a začala o sobě pochybovat. „Já ho neporodím, bude moc velký, to nezvládnu“. Vrtím hlavou, když to teď píšu.

Jak jen jsem si mohla myslet, že nezvládnu porodit své dítě?! Budu ale pokračovat. 4.9.2015 (byl to pátek, 10dní před TP) už jsem se necítila moc dobře. Občas mi tvrdlo břicho a tohle se opakovalo i další den. Snažila jsem se doma ale ještě co nejvíce věcí stihnout, a tak jsem se na bolesti moc nesoustředila a šla 5.9.2015 o půlnoci normálně spát. V jednu ráno mě vzbudilo tak silné ztvrdnutí břicha, až jsem ze spaní vyjekla. Pak následoval klasický kolotoč, jaký nám doporučovali na předporodním kurzu. Sprcha, míč, chůze… Bolesti po 5ti minutách mě znejistěly. Cítila jsem, jak se tomu bráním. Strach vyvolaný lékaři se mě zmocňoval více než touha po tom vidět konečně své dítě!

Přesto jsem volala do porodnice, zda mám přijet, když se mi po sprše bolesti znepravidelnily. Na druhé straně byla sestra, už po telefonu ne moc příjemná a s výsměchem, nad mým vyděšením v hlase, mi doporučila jít spát, že se jistě nic neděje. Zůstala jsem tedy doma a každých 5minut jsem se ze spánku budila a bolesti potichoučku rozdýchávala.

Dnes už se na to dívám tak, že dokud jsem zůstávala doma, byla jsem vlastně docela klidná. Bolesti jsem vnímala s jakousi úctou k celému tomu procesu zrození. V šest ráno jsem se ale ze strachu rozhodla, že raději zajedeme do porodnice, abych něco nezanedbala.

Po příjezdu jsme na příjmu čekali na PA a slyšeli, jak na porodním sále rodí žena své dítě. Myslím, že to byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem se strachy sevřela a přestala se svým tělem komunikovat. Poprvé v těhotenství jsem nevnímala své dítě, ale soustředila se jen na svůj strach.

Přišla PA, velmi příjemná. Strach ze mě trochu opadl. Vyšetřila mě, nález 3cm, dnes se Honzík narodí! A zase ta nejistota. Hlásím doktorovi, že syn má být větší. Ujišťuje mě, že to zvládnu. Třesu se. Monitor je v pořádku. Doktor mi oznamuje, že mi píchnou vodu, aby to trochu popohnali. Pak je pauza, vidím na něm, že čeká, jestli nebudu protestovat. Ale já oněměná bolestí a strachem jen mlčím a poslušně přikyvuji. Kývne na sestru a ta vybaluje něco (dodnes nevím, co to bylo), co znejistí mě i partnera, který je doteď se mnou.

Partner odchází za plentu a já cítím, jak se mě opět zmocňuje strach. Doktor mi ještě stihne stanovit čas porodu „do oběda určitě“ a odchází. Na to se hodně upínám a vlastně celou první dobu porodní se nesoustředím na sebe, ale na hodiny v pokoji. Píchnou mi vodu, udělají klystýr a odcházím do předporodního pokojíčku. Je pěkný, dostali jsme oranžový. Je v něm sprcha, balon, postel, křeslo. Vše, co bych mohla potřebovat… Jsem vyčerpaná. Volám mamince, že jsme v porodnici, v mém hlase je slyšet strach. Maminka znejistí, slyším soucit. Snaží se mi dodat odvahu, ale… přichází kontrakce a já se raději loučím. Nechci, aby mě slyšela plakat.

Venku už je světlo. Je zamračený den. Dnes jsme měli jít na pouť, byla bych kdekoliv raději než tady. V deset hodin přichází PA, prohlédne mě. Oznámí mí, že porod nepostupuje. Stále 3cm, možná čtyři. Zase se třesu. Nabídne mi nějaké čípky na otevírání. Nevnímám ji, mám kontrakci. Dostávám přednášku o tom, že ruce nad hlavu při kontrakci dávat nesmím, jinak dítě nesestoupí. Poslušně dám ruce v bok. Bez jakékoliv odezvy mi dává dva nějaké čípky a doporučí sprchu a míč, abych dítěti pomohla. Nezajímá mě dítě, zajímá mě kolik je hodin. Do oběda to mám mít přece za sebou!

Přestávám se soustředit na své tělo a každá kontrakce mě omračuje. Pláču partnerovi v náručí. Opakuji, že to nezvládnu. Přítel má slzy v očích. Pomáhá mi stále měnit vložky nasáklé plodovou vodou. Pomáhá mi vstát ve sprše, podává mi hroznový cukr. Za nějakou dobu znovu přichází PA, po kontrole konstatuje 4cm, možná 5. Třesu se. Přichází lékař, jiný než na příjmu. Po bolestivém vyšetření mi nabízí Oxytocin. Nechtěla jsem jej. Teď se ho ale zoufale ptám, jestli by mi ho doporučil. Pak prodýchávám kontrakci. Vidí, jak pláču. Podívá se na sestru a nakáže Oxytocin. Oba odchází. Soucitně se s přítelem díváme na sebe… takhle má vypadat šťastný okamžik zrození?

Na porodním sále je tolik světla, že mě oslepuje. Přímo naproti oknu je porodní lehátko. Na rozkaz si na něj lehám. Nohy na kozu. Cítím se tak zranitelná. Nechtěla jsem rodit v leže, ale nemám sílu měnit polohu natož se s někým dohadovat. Stydím se za to, jak při každé kontrakci bolestivě pláču. Jsem tak slabá! Partner si určitě myslí, že jsem to nezvládla, už v jeho očích určitě nejsem ta silná žena s jeho dítětem pod srdcem. Mezi kontrakcemi usínám, takže si ani nevšimnu, že Oxytocin mi už napíchli. Nakonec brečím, že to nezvládnu a přeju si umřít. Sestra mě jen odbývá řečmi o tom, jak to zvládla každá. Že bolet to musí, ale odměnou je dítě. Dostanu radu nekřičet, ale dýchat.

Plním úkol, dýchám a kontroluju svůj křik, ale při každé kontrakci se bolestivě stahuji. Napomenou mě, že se musím na boku s jednou nohou na koze uvolnit, ať může dítě sestoupit. Po každé kontrakci se pokorně omlouvám. Jsem určitě tak strašně hysterická! Vyšetří mě a můžu začít tlačit. Tělem mi proletí nová energie, už bude konec! Sice jsem nechtěla ležet na zádech, ale už nemám sílu někoho přesvědčovat o svém původním záměru. Navíc mi dle pohledů personálu došlo, že už mě mají plné zuby (později jsem se dozvěděla, že všechny ostatní maminky ten den porodily dřív a já byla poslední čekatelka oné nedělní směny), tak šup na to. Zatlačím a vyděsí mě ta síla, kterou cítím. Asi to nezvládnu, napadne mě. PA vidí moje zaváhání a posměškem mě ujišťuje, že tohle je úplně špatně. Zkusím to tedy znovu. Asi omdlím.

V tom se vedle mě objevuje sestřička z ranního příjmu a „pomáhá“ mi tlačením na břicho. Bolí to, ale když už to dělám špatně, tak mi přece musí pomoct, ne? (ironie) Po několika kontrakcích cítím, jak je venku hlavička. Je to nepopsatelný tlak a PA mě vybízí, ať si sáhnu, že je miminko vlasaté. Asi ze zoufalství po ní zakřičím, že nechci a připravuji se na svou poslední kontrakci, kdy je Honzík venku.

Slyším jen, jak se sestry baví, že má krátký pupečník, což vysvětluje celý průběh porodu a syna odnášejí. Zahlédnu jej jen když se na vteřinu podívám k nohám, abych se ujistila, že je venku. O tom, že je živý a zdravý, nás přesvědčí hned vzápětí silným a vytrvalým křikem. Zavírám oči, ale vnímám vše kolem. Slyším, jak se sestry smějí tomu, jak to ode mě schytaly (zřejmě jsem se počůrala atd.) Ale nereaguji, už chci být pryč.

Čekáme na placentu. Sestra tahá za pupečník, cítím to, ale nemám odvahu jí něco říct. Vtom se objevuje doktor (který podle partnera do té doby sjížděl Novinky na Seznamu) a bezcitně mi zatlačí na břicho, až vyjeknu. Sklidím za to nějakou nejapnou poznámku a PA hlásí: “Placenta je venku“. Začíná se mě zmocňovat vztek. Ale pořád se stydím za svou slabost, tak jen zase zavřu oči.

Přichází přítel s již zavinutým synem. Je nádherný. Promluvím na něj s on se usměje, neuvěřitelný okamžik. Jenže žádný pocit euforie se nedostavil. Místo toho cítím čím dál tím větší vztek. Bojím se dívat se na syna, že jej budu vinit. Z bolesti a ponížení, které cítím. Chvíli jej držím, ale pak ho vracím pyšnému tatínkovi. Sestra se mě zeptá, jestli necháme Honzíka přisát k prsu, odmítám. Přeji si, aby ho už co nejdřív odnesla. Cítím se jinak. Ještě v sobotu jsem byla maminka natěšená na své nenarozené miminko a teď bych čas nejraději vrátila minimálně o 9měsíců dříve.

Šijí mě. Příjemné to není, ale není to nic oproti tomu, když mi doktor oznámí rupturu klitorisu a začíná to zašívat. Já už ale tu bolest vnímám jen tak ledabyle, není tak velká jako ta, kterou cítím uvnitř. Umývají mě, to vše stále naproti oknu. Je mi trapně.

Asi za dvě hodiny mě převážejí na poporodní oddělení. Už se těším na syna. Přijíždí maminka. Jakmile syna dovezou, ten pocit je tu zas. Úzkost, vztek, ponížení… Když maminka vidí mou nejistotu, bere si syna ona. I přítel se jím nemůže nabažit, jen já necítím nic. Chtěla bych jít domů. Do své postele, za svým psem. Nakonec zůstávám s Honzíkem sama. Koukám na cizí dítě. Je krásný, potichu spinká. Nechám jej odvézt, jsem unavená a musím nabrat síly. První noc spím ale asi dvě hodiny. Mléko zatím nemám, ale kojit zkoušíme dál. Druhou noc dostávám prášky na uklidnění a syna si odvážejí. Když je v pokoji, mám pocit, že ze mě vysává životní energii. Pořád mám noční můry z porodu. Nemůžu spát.

Po 72hodinách prosím doktory, že chceme jít domů. Mléko stále nemám, jsem celkově na dně. Pořád pláču, asi poporodní blues. Propouští nás. Syn má ve zprávě „plně kojen“ já „psychicky v pořádku“. Ale jedeme domů, hurá!!!

Doma se stav nelepšil. Šestinedělí byla katastrofa, asi jako leckde jinde. Syn je dodnes velmi plačtivé miminko. A hledali jsme si k sobě cestu velmi dlouho! Stále u sebe hledám tu mateřskou jistotu. Závidím kamarádkám, které si mateřství užívají. Pro mně je to ta nejtěžší a nejtajuplnější práce, jako jsem kdy vykonávala. Syna miluji, ale někdy mám pocit, že si jeho lásku nezasloužím. Kdybych měla rodit dnes, nikdy bych k takovému porodu nesvolila. Teď už vím, jak důležitá je vazba dítěte a matky nejen ihned po porodu, ale i při něm. A nikdy si neodpustím, že my s Honzíkem jsme o tohle jen díky chladnému přístupu v českých porodnicích, přišli.