Jak jsem se nasávala pradávnou moudrost od mexické tradiční porodní báby Angeliny Mirandy Martinéz

Šest dní s tradiční porodní bábou Angelinou Martinez mne dovedly do vnitřního ticha a až nyní, kdy jsem nechala vše doznít, přichází čas podělit se s vámi o moudrost, kterou nám, porodním bábám a dulám, předávala…

Angelina je mexická porodní bába, která už v době svého dětství chodívala se svou maminkou i babičkou k porodům doma. Asistovala přibližně u 15000 porodů. 
V její kultuře je rodina posvátný svazek. Cti matku a otce svého je pro ně zákon rodiny. Rituály je provází již od dětství. Rituály jsou pro ně bezpečné přechody z jednoho období do druhého. Jedna životní etapa se naplní, uzavře se, aby mohla začít další.  

Rituál menarché u dívek, které dovrší věku 13 let, je oslavou plodnosti a přivítání ženskosti. Dívky od své maminky a babičky dostanou ručně vyšívané šaty, ušité vložky ozdobené květinovými výšivkami a další dary. Menstruační krev je pro ně posvátná tekutina a dívky se na svou první menstruaci velmi těší. Těší se až se stanou ženami , a že jednou z jejich těla vzejde nový život, že se rodina rozroste o dalšího člena. Další rituál přichází před jejich porodem, kdy se těhotné ženě dostane požehnání od své babičky, mámy a celé rodiny. Budoucí matka dostane od své babičky červený ochranný šátek, který nosí uvázaný kolem bříška až do porodu. 
V 52 letech ženy prochází rituálem stařeny-babičky, která je slavnostně přivítána do role moudré ženy, ochránkyně vnoučat, která o ně pečuje. Většina z nich pak rodí v náručí své babičky, která se o ně stará po dobu celého šestinedělí. „Žena nepůjde sama tam, kde je tma.“ Proto ten, kdo si vede svůj porod , je pouze matka a její dítě.

U porodu je přítomna babička, máma, otec a porodní bába, často i starší děti. Běžně ženy rodí opřené o svou babičku, dítě se rodí do náruče otce nebo porodní báby.
Po porodu přichází rebozo rituál- uzavírání-poděkování za porod a velké uznání a úcta . “ Děkuji ti ,dcero má, za život, který si dala “. Matka při ceremonii děkuje dceři za to, že přivedla na svět dítě a za bolest, kterou musela podstoupit. Mexické ženy, které jsou v péči tradičních porodních bab a svých rodin nemají poporodní deprese.

Porodní bába je rodinami velmi uznávaná žena. Když umře, pláče celá vesnice. Porodní bába je ta, která je spojená se svým srdcem, ve kterém nemá místo závist, ponižování a řevnivost. Porodní bába musí umět být u porodu ve svém vnitřním tichu. 
Porodní báby dělají jen to, co funguje, ikdyž to nemá žádné vědecké opodstatnění. Je to prastará moudrost, která spočívá v jednoduchosti. Co nefunguje, prostě nedělají. Ke své práci nepotřebují certifikáty, diplomy, kurzy…Angelina baňkuje, moxuje, masíruje a sama říká, že nemáme právo si cokoliv přivlastňovovat. Porodní bába má povinnost respektovat zvyky a tradice, je ve službě rodinám.

Šestinedělí je posvátné období, dítě se koupe až 8. den po porodu, je dlouho spojeno s placentou a je nošeno v rebozu, aby bylo stále spojeno se svou matkou. Potíže s kojením takto opečované ženy nemají. Placenta je v jejich kultuře uctívána a zakopána na místo, kde bude srdce dítěte. U chlapců na poli, u dívek v kuchyni. Pupeční šňůra se suší a při nemocech se z ní dělá odvar.

Padaly od účastnic i otázky. Např. Jak se doma rodí dvojčata? Angelína se vždy jen usmála a odpověděla jednoduchou větou: „No, narodí se jedno dítě a za ním druhé…“
A co konce pánevní, ptala se další účastnice. „No, nejdříve se rodí zadeček, pak jedna nožka, druhá, hrudníček a nakonec hlavička…“

Otázek nebylo mnoho, nekladly se často, sešly se ženy, které naslouchaly srdcem. Nikdo nezpochybňoval. Pochopily jsme, že v jejich kutuře je v jednoduchosti krása a zázrak se stane, pokud v něj věříme.
V naší kultuře často zapomínáme, odkud pocházíme, jaké jsou naše kořeny. V západní kultuře se ženám málo děkuje za to, že porodily své dítě, za úsilí, které při něm musely vynaložit a za to, že necouvly a šly dál. Nedostává se nám tolik úcty. Proto je u nás tolik nešťastných žen po porodu. Cítí se ve svém srdci osamoceny.

Málo se děkuje mámám, babičkám, mužům, otcům..

Všechny jsme se hodně smály, ale také velmi plakaly, bylo to pro nás velké léčení.

Angelína se s námi rozloučila slovem: VDĚČNOST. TU MÁME POCIŤOVAT ZA TO, ŽE JSME ŽENY, ZA TO, ŽE NÁM DALA ŽIVOT NAŠE MÁMA A JÍ JEJÍ MÁMA…
A tu velmi silně pociťuji i já. Angelina mne utvrdila v tom, že má cesta je správná, že ve své službě ženám dělám to, co funguje. Věřím v zázrak, kterým zrození je. Když jsem Angelínu pozorovala při své práci, pochopila jsem, že mě vede už dlouho a pocítila jsem vnitřní klid a uspokojení.
Jsem vděčná za všechny porodní asistentky a duly, které se setkání zúčastnily a každá si odnesla to, pro co si přišla.

Splnil se mi dlouholetý sen, setkat se s Angelínou, pozvat ji k nám, nasát prostřednictvím ní pradávnou moudrost, která se i v nás začíná opět probouzet.