Bonding – nová metoda?

Dítě, které je matce po porodu odneseno, prožívá stres a strach, protože není uspokojena jeho potřeba kontaktu a následného samopřisátí k prsu matky. Naše společnost toleruje pláč dětí po porodu. Pláč dítěte, které je matce odebráno, není nic jiného, než volání o pomoc.

 

Pokud se nám po porodu otiskl strach ze života, boj o přežití, bezmoc, kdy jsme zůstali sami, odděleni od matky, jako  zdroje svého bezpečí, pak  v tomto klíčovém okamžiku v nás byla přerušena důvěra v život, protože nebylo na naše potřeby reagováno.  To vše je zapsáno do našeho limbického mozku – nátlak, násilí, nedůvěra, bezmoc a ztráta smyslu pro vlastní potřeby. 

Celých deset prenatálních měsíců je dítě stále ve spojení  s matkou, slyší a rozezná její hlas, tlukot srdce, vnímá její dech, je nošeno a kolébáno. Toto vše pro něj znamená pocit bezpečí. Když je připraveno na opuštění svého bezpečného prostoru, tak se rodí s velkou důvěrou, nepředpokládá, že bude ihned po svém zrození od své matky odděleno. Každé dítě má u porodu potřebu projít vlastním, předem naprogramovaným procesem, na který se celou dobu chystá. Je to proces, který se nedá uspíšit.

Na co však dítě není připraveno?

Že se bude rodit z živého prostředí do neživého, z teplého do chladného, z přítmí na ostré světlo, z bezpečí do pocitu nebezpečí. Poprvé uslyší svůj vlastní pláč, když se jej dotknou cizí ruce v gumových rukavicích, pak jej položí na studenou váhu, zabalí do neživé pleny, uloží do nehýbající se postýlky. Jediné, co v té chvíli může dělat , je plakat, volat o pomoc, volat zpátky svou matku. Dítě je poprvé SAMO, bez matky. Vstupuje do sebe. Na to nebylo připraveno. Samota je pro něj vražedná, proto pláče. Když se nedočká své matky, začne svou energii šetřit a usne, vyhasíná, aby přežilo. Není tedy pravdou, že děti, které jsou bez matek na novorozeneckých boxech a spí, jsou děti, které jsou spokojené. Je velmi citlivě narušena jejich důvěra k matce a existenční pocit bezpečí. Matka a dítě prožívají pocity ohrožení ve svých životních rolích.

Bonding je tedy dlouhodobý proces, který začíná už v děloze a přetrvává ještě několik let, než bude dítě připraveno na odpojení se od matky. Když se dítě nasytí přirozené závislosti na matce, jeho potřeby budou uspokojeny. Nebude na matce nezdravě závislé celý život, dokáže se osamostatnit a jít  sebevědomě svou vlastní cestou.

Je tolik dospělých lidí, kteří zůstali dětmi a nejsou schopni převzít  zodpovědnost za svůj život, očekávají ochranu, lásku, důvěru, sami ji nejsou schopni dát. Jsou obětí, trpí závislostí na partnerovi, matce, otci, věcech… Ve skutečnosti jim chybí prvotní jistoty které, co by miminka a později děti, neměly. Jsou obětmi nešetrného zacházení po svém zrození, metody vyplakání, která káže rodičům nevázat se na své děti. Trestat je za jejich přirozenou touhu být s němi, nastavovat nepřirozený a direktivní režim, ukládat je do samostatných pokojů a postýlek  v době, kdy  ještě nejsou připraveny na samotu a usínání bez matky. Rodiče bojují se svými dětmi. Teorie nezralého mozku novorozenců,  bez citu a emocí, už poškodila několik generací  dětí a žen. Zdravotníci přebírali kompetence za matky, ve kterých bylo následně potlačeno vrozené mateřské chování.

Čím dál více cítíme, že se něco musí v našem životě změnit, a to jeho začátek

Už v děloze se vytváří silný emoční vztah mezi matkou a dítětem, toto silné napojení pokračuje ještě několik let po porodu. To znamená, že potřeby dítěte přetrvávají ještě dlouho po porodu. Mezi tuto potřebu patří neustálý kontakt s matkou. Každé dítě se rodí s důvěrou a přirozenou závislostí na své matce, není ještě biologicky připraveno na přetržení tohoto kontinua.

Pro matku a dítě je největší dar po porodu zůstat v kontaktu, tedy spolu. Pokud se dítě rodí do náruče své matky, přichází jeho odměna, tou je matka, s ní spojené bezpečí. Vztah mezi matkou a dítětem se vytvoří vždy, pokud ale zůstanou po porodu spolu, je tento vztah mnohem snazší. Dítě, které leží po porodu na matce, zažívá svobodu, snáz se adaptuje, minimálně pláče. Nemá důvod. Dochází k synchronizaci srdečního rytmu, mozkových vln, dechu, matka jej zahřívá svým tělem.

Dítě na matce zažívá existenční pocit bezpečí, osídluje se matčinými bakteriemi, proti kterým si vytváří protilátky. Když matka dítě položí na své nahé a teplé tělo, začnou se ihned vyplavovat poporodní hormony, které pomáhají děloze odloučit placentu a zabraňují velké ztrátě krve.  Matka a dítě, díky vysoké hladině oxytocinu, prožívají extázi, jsou tzv. mimo realitu. Tento hormon lásky dává matce sílu, radost, pocit štěstí.