Porodní příběh, který mne připravil o sílu

Je to již přes 5 let a denně na to myslím, přemítám, vracím se k tomu a přeji si, aby mohlo být vše jinak. Až dnes s dvěmi dětičkami vím, co bych chtěla, ale moje seběvědomí je tak rozprášené, že nemám odvahu a myslím, že ji nikdy neseberu na třetí miminko, o kterém si s manželem tajně sníme.

Bylo nádherné jaro 2012 a já ulehala ke spánku. Byla jsem již unavená. S mojí vadou zad a obr pupíkem nešlo nocovat ani na zádech, ani na boku, protože kyčle hlásily stop stav. Bylo mi jasné, že noc proležím v polosedu a co hodinku se odšoupu k záchodu, protože maličká byla hlavičkou natlačená přímo na močový měchýř. Přesně o půlnoci jsem v podbřišku zacítila něco, co jsem matně tušila, že budou s největší pravděpodobností poslíčci. Termín porodu byl až za tři týdny. Ovšem tlak sílil a v pět ráno mi odešla hlenová zátka a o hodku později praskla i voda. Vystrašeně jsem volala svému gynekologovi, jestli je možné rodit o tři týdny dříve, protože dva dny zpátky jsem byla na kontrole, kde mi tvrdili, že se rozhodně nic nechystá.

Odvelel mě do místní krajské nemocnice. V sedm ráno už jsem ležela na monitoringu a v osm už jsem jela zpátky domu s informací, že mám dojet za tři týdny, že se opravdu nic neděje. Dobrá. Odjela jsem poslušně domu s odtékající plodovou vodou a byla z toho mírně zmatená. Kontrakce už jsou pravidelné po 10minutách a cosi ze mě neustále vytékalo, ale plodová voda to nebyla dle informací doktorky. Ve čtyři už mě chytla panika, protože představa že ještě tři týdny při každém zvednutí ze židle se můžu jít převléknout kaťata, mě děsila.

Takže naložit do auta směr nemocnice pozeptat se, jestli se přecijenom něco nechystá. Tam se konal opět monitoring. Ozvy miminka jsou slabší, kontrakce čím dál tím častější a silnější. Nechávají si nás v nemocnici. Jako doprovod zůstává moje mamka. Manžel dostal propustku z práce vyjíždí za námi. Cestou má před sebou dlouhou.

Minimálně šest hodin jízdy, ale oba doufáme, že narození naší vytoužené holčičky neprošvihne. Instrukce PA zní nehýbat se a celý porod mít na bříšku pásy, které budou snímat miminko. Po hodině už je to k nesnesení. Bolesti jsou čím dál tím častější a do toho začly křížové bolesti. Kdo nezažil nepochopí. Mám pocit, že mi prasknou všechny kosti v těle. Prosím o to, abych mohla alespoň změnit polohu. PA velmi neochotně svoluje.

O sprše, balonu nebo nahřívacích poštářcích, které nám nabízeli v předporodním kurzu si můžu nechat jen zdát. Je zhruba osm hodin a kontrakce už jsou po třech minutách, dole začínám cítit tlak na konečník. Prosím o radu, jak si můžu ulevit od té strašné bolesti zad. PA mi odsekne, že se moc hýbu a tlačím. Je tak nepříjemná a dáváme mi hodně najevo, jak ji obtěžuji, že už se raději neptám na nic. Příkaz zněl jasně: nehýbat se a netlačit.

Po nějaké době příchází PA s nabídkou, že když vydržím 20 minut bez hnutí, aby nepadaly pásy, tak mi uleví. Po strašlivých a nekonečných 20 minutách mi vstřikují něco do žíly s informací, že bolest mi to nezmírní, ale nebudu to vnímat. Za chvíli je tu zase s informací, že porod uspíšíme, tak dostanu dávku oxytocinu. Bolesti budou častější a silnější.

Nevím, kolik uběhlo minut, nevím, kolik oxytocinu vykapalo, ale bolesti to bylo šílené, mozek zatemněný nějakou omamnou látkou.Připadala jsem si, jak po dvou flaškách vína. Omdlívám. Budím se, kontrakce a opět omdlívám. Sděluji mamce, že ještě chvíli a vyskočím z okna. Najednou přibíhá PA a ještě mi přidávají asi ještě něco na „uklidnění„.

Nevím. Informace nemáme žádné. Jsem uplně mimo. V mlze vidím, jak mi PA s doktorem tlačí loktem na břicho a vybízejí mamku, aby tlačila taky. Je chvilku po půlnoci a holčička je na světě. V té chvíli přichází na sál i manžel. Nestihl to o minutku. Nevadí. Snad příště.

Personál přichází s kupou lejster, které je potřeba vyplnit, podepsat. Péta vyplňuje a i podepisuje. Já si jen vybavuji, že se jen přitrouble usmívám. Někdy hodně daleko v sobě citím, že takhle to být nemělo. Představovala jsem si to jinak.

Odvážejí mě na pokoj. Při předávce sestřičce na oddělení si sestry opovržlivě pošeptají: „Je pěkně nafetovaná, tak opatrně“.  Opět mám ten přihlouplý úsměv, který nemůžu sundat ze rtů a stydím se. Jsem hrozně unavená.

Maličkou mi nechávají na pokoji, ale já usínám a nevím nic. Z tvrdého spánku mě probouzí nepříjemný hlas sestry, že mi tady hodinu ječí dítě a já nic. Velmi mě to překvapuje, protože já měla vždycky slabý spánek.

Bere maličkou a dává mi jí do postele, protože vstát momentálně není možné. Bojím se usnout, abych jí nezalehla. Je tak maličkatá, tak už raději nespím. Brzo ráno přichází manžel a bere si maličkou k sobě. Já se pokouším nabrat síly spánkem. Ale není to možné, protože maličká neustále pláče a taky se nám nezdá, že je celá fialová.

Raději to hlásíme sestřičce a ta nám ji hned odebírá. Za dvě hodinky přichází sestřička, že maličká bude na JIP, protože má nějakou infekci a nemůže dýchat sama. Za celý den žádné další informace. Každou chvíli dorazí sestra s nějakou kontrolní otázkou, zda se pravidelně sprchuji, zda pravidelně odstříkávám, zda tamto či ono. Odstříkávát neumím.

Prsa se mi zvětšily o čtyři velikosti a jsou tvrdé jako kámen. Strašně to bolí. Přichází sestra s růžovými umělými nehty, zarývá mi je do prsou a velmi necitlivě se ze mě snaží dostat kapičky mlíčka. Brečím. Manžel mě drží za ruku a brečí taky.

Propadám se kamsi. Vnímám jen fyzickou bolest a neuvěřitelný strach. Pohled do zrcadla mi nepřidá. Kompletně krvané oči a všude po těle modřiny. Nerozumím tomu. Hodně mě to vyleká, ale prý je to tím, že jsem špatně tlačila.

Dobře. Asi to tak bude. Manžel u mě sedí od rána do noci, a když odchází, přichází temno. Bojím se usnout. Nevím proč. Když náhodou na chvíli usnu, tak se probouzím s opravdu ošklivou spánkovou paralýzou. Takže nespím raději vůbec. Když se rozbrečím sestřičce kvůli tomu, že zapomenu, jestli jsem odstříkávala z levého či pravého prsa, tak volá doktorku a ta mi předepisuje něco na uklidnění.

Mně, která za celý rok nespolkne žádnou chemii, která neduhy zahání bylinkami nebo si jde raději zabruslit, když nemám svůj den. Ale asi je mi to jedno. První odstříkaná zkumavka pro maličkou. Nesu jí vítězoslavně na JIP. Hned mezi dveřmi se mi vysmějí, že takto málo. To ať ani nenosím.

Opět přichází temnota. Po týdnu nám vrací maličkou. Odjíždíme domu. Neusmívám se, netěším se. Kde je ten scénář, co jsem vídala v televizi, jak se při narození dětátka všichni dojímají a jsou neskutečně štastní? Doma nastává peklo. Maličká jen pláče, pláče a pláče a já s ní.

Po nocích se bičuji a nenávidím za to, že mé pocity nejsou takové jako by měli být. Několik dní nespím…obviňuji se, že mám špatné mlíčko a malou po ní bolí bříško. Kéž bych měla informace, co mám dnes.

Po dvou týdnech přestávám kojit a odcizení mezi mnou a mojí dcerunkou se prohlubuje. Nechci přijímat žádné návštěvy, nechci s nikým mluvit. Denně mi volají kamarádky, rodina, kdy se budou moct přijít podívat na tu naší holčičku. Máma se mi vysmívá, že to moc prožívám a že ona to měla taky těžké. Nepřidává mi tím, že na mě neustále tlačí, kdy za ní hodlám dojet a ukázat jí malou.

Nezvládám ten tlak a přiznávám se, že poté co odjíždí manžel na měsíc do práce mimo čr, tak nastaly dny, kdy jsem chtěla skočit a prostě už nebýt. Manžel o mě začíná mít opravdu strach. Volá rodičům. Ty přijíždí. Berou maličkou s tím, že mi jí zítra dovezou.

Brečím, že jsem zklamala…až se ubrečím ke spánku. Spánek mi pomohl nabrat trochu sil a já se probouzím s odhodláním, že bude líp. Ale maličká stále spí sotva 20minut a pak tři hodinky propláče. Ani doktoři si nevědí rady. Dnes už vím, že nebyla nemocná, ale bylo to tím těžkým příchodem na svět. Nevítala jí láskyplná náruč, úsměv maminky….byla tu pro ní jen studeno,chladno a nebezpečno…bála se…jako já.Proto tak hrozně a opravdu tři měsíce usilovně a neutišitelně plakala.

  Do dneška nedokážu pochopit, co se stalo. Proč se to muselo stát. Výčitky zůstanou asi navždy. Nedokázala jsem jí dát při příchodu na svět pocit bezpečí, lásku, jistotu, něhu…v tu chvíli jsem jí nechtěla…ano, je to tak a neptejte se proč. Nevím. Ale od jejího prvního úsměvu bylo vše lepší a leší. Hledaly jsme k sobě pomalinku cestu. Trošku nešikovně, ale našly si jí. Dnes už vedle mě leží skoro školačka. Vískám jí ve vláskách a zpívám, aby v klidu usnula. Snažím se vše dohnat a vynahradit jí ten špatný začátek. A každý den doufám, že mi to jednou odpustí….a že pak odpustím snad i já sobě, že jsem nebyla natolik silná, jak bych silná pro ni chtěla být….

Lenka Koutková