Porodní příběh Ireny

Je mi čerstvě 36 let a před 14 dny jsem porodila své první dítě, svého chlapečka…

Byla doba, kdy jsem po dětech snad ani příliš netoužila. Pak přišlo období, kdy jsem dítě moc chtěla, ale několik let se nedařilo, a to ani za pomoci medicíny, aniž by tomu bránil jakýkoli fyziologický problém. Se změnou partnera jsem nakonec přirozeně, téměř okamžitě a velmi chtěně otěhotněla a teď si to pozdní mateřství neskutečně užívám… Jako všechno ostatní přišlo v pravý čas. Věřím, že k té šestinedělní pohodě bezpochybně přispěl můj porod, na který každý den vzpomínám s velkou pokorou, vděkem a radostí. Byl to totiž porod přirozený a krásný…

Termín porodu jsem měla stanoven na 21. května. Poslední den, kdy můj syn mohl být býk, stejně jako já. Tak trochu jsem si to přála, i když každé znamení má svá pro a proti.

Je sobota onoho data, na hodinách něco po desáté večer a já se probouzím, abych si odskočila na WC. Když se zvednu z postele, praskne mi voda. Je to tady, pomyslím si. Nemám strach, nepanikařím, ale přece jen zažívám mírný chaos – co teď? Člověk ví, že to každým dnem přijde, cítí se snad i připraven, ale když k tomu dojde, stejně je zaskočený… Jsem sama doma… Co udělat nejdříve? Komu volat? Odcházím na WC a zároveň telefonuji své porodní asistentce, se kterou jsem na tomto postupu domluvená – Až „to“ přijde, volej! Ta je bohužel u jiného porodu, ale naštěstí mi pro tento případ již v předstihu doporučila dulu, která souhlasila s případným doprovodem k mému porodu.

Volám tedy jí a možná se mi i trochu třese hlas… Přece jen je to neznámo trochu frustrující… Dula Lenka je k dispozici a uklidňuje mne, že je čas, ať nikam nespěchám, ať se dám do klidu a těším se na miminko, které za nějaký čas už budu mít v náručí. Pomáhá to, zklidňuji se… Obě to máme do krnovské porodnice něco málo přes hodinu cesty. Volám si odvoz, dobaluji poslední věci a před jedenáctou vyrážíme. Celou cestu ležím na předním sedadle s nohama na palubovce a cítím, že přicházejí kontrakce. Začínám měřit… 10 minut… 9 minut… Když přijíždíme do porodnice, přicházejí co 8-7 minut… Stále jsem ale poměrně dobře zvládnutelné. S dulou se téměř na minutu potkáme kolem půlnoci u hlavní brány a přebírá si mne do péče. Osobně se vidíme poprvé, je usměvavá a působí na mne uklidňujícím a pozitivním dojmem.

Vede mne do porodnice, kam jsem dopředu nevolala – ani si nepřipouštím, že by měli plno a poslali nás jinam. Krnovská porodní asistentka nás vítá s úsměvem a jdeme na příjem. Natáčí ozvy miminka. Ptá se na různé věci – zrovna tuto fázi jsem čekala mnohem otravnější a delší. Nešlo ale o nic, co by mne obtěžovalo. PA mne vyšetří, jsem otevřená jen na dva prsty. Asi nás čeká dlouhá noc… Jdeme na pokoj, dula mi vybaluje kufr, já se převlékám z civilu do nemocničního… A kontrakce sílí… Vzpomenu si, že jsem chtěla klystýr. Jdeme znovu za PA. V kombinaci s kontrakcemi to není žádný med, ale jsem ráda, že jsem jej stihla. Na pokoji mne dula vybízí, ať jdu do sprchy, teplá voda mi uleví a zároveň pomůže postupu porodu. Přesně tak se stalo. Proto je čas jít na porodní sál. Je dvacet minut po druhé hodině.

Porodní sál jsem znala z prohlídky porodnice, kterou jsem absolvovala necelé tři týdny předtím, takže pro mne nebyl cizí. Na sále je přítmí, z aromalampy voní rozmarýn, panuje ticho a klid. Kontrakce sílí a sílí a já je vydýchávám zapřená rukama o porodní lůžko s mírným pohybem v pánvi. Dula mi masíruje kříže… Je to tak nepředstavitelná bolest, až to chvílemi se mnou nekontrolovaně (a taky zřejmě nepozorovaně) háže, a já mám co dělat. Naštěstí nejsou vlny nijak dlouhé… Když přijde kontrakce při měření ozev miminka, sedím na křesle, ve kterém se pohupuji zepředu dozadu a dula mi radí, abych se uvolnila, nechala paty na zemi a kontrakci jsem tak uzemnila. Má pravdu, jsem v křeči, i když přesně vím, že bych být neměla. Vědomě se křeče v horní části těla zbavím a s uvolněním přichází i zmírnění, resp. lepší zvládnutí kontrakce. Při další vlně mi dula jen položí svou ruku na mou – nic neříká, nic nedělá, a její teplá a hebká ruka mne překvapuje a těší zároveň. Zdánlivě nijaký akt, který je pro mne balzámem na duši.

Další kontrakci zkouším rozdýchat vkleče opřená o porodní lůžko. Je to také pozice, ve které jsem chtěla původně rodit. Ale najednou mi nevyhovuje. Stojící a zapřená rukama o lůžko se s vlnami dokážu vypořádat lépe.

S postupem času mám pocit, že už je doba na tlačení. To přece nemůžu vydržet! PA ale říká, že jsem otevřená jen na 6cm! Jdeme do sprchy, i když přiznávám, že se mi moc nechce. Jako bych byla líná. Ani ne unavená nebo vyčerpaná, prostě líná. Tam to ale nabírá obrátky a já se div neplazím po kachličkách. Držím se madla tak, že mám pocit, že jej zlomím. Mám granát v břiše… Strašně to bolí, ale snažím se – pokud mne kontrakce zcela neparalyzuje – dát v duchu miminku najevo, že i když trpím, tak je to ku prospěchu věci a je to tak správně.

Jsem otevřená na 6-8cm, a mám pocit, že teď už opravdu budu tlačit. Dula mne však ještě brzdí. Není ještě vhodná doba. Po vyšetření a zjištění, že je to již 8cm jdeme znovu do sprchy a ta dá zjevně porodu zelenou. Kroutím se a chce se mi plakat bolestí, i když slzy netečou. Je to jen takové ulevující sténání. Už však není na co čekat. Kontrakce se přehouply a začínám si přitlačovat. Dula mi poté řekla, že v ten moment se zcela změní projev ženy, i když si to sama zřejmě neuvědomuje.

Dula mne zcela přirozeně vede k porodní stoličce s bočními madly a já usedám a čekám, až přijde kontrakce, abych mohla začít tlačit. Mám podložené nohy, abych se mohla dobře zapřít. Ze všech sil se snažím, pomáhám si křikem, prý to je v pořádku, dula mi horkou plenou nahřívá hráz a motivuje miminko slovy, jak moc se na ně těšíme. Porodní asistentka pode mnou klečí a čeká, až se děťátko ukáže. Tlačím a jsem na svém maximu a jsem překvapená, že hlavička stále není vidět. Znovu a znovu a pořád nic. Dole mne to pálí, bolest to však není. Na chvíli nepřichází kontrakce, čekáme, hladím si bříško a šeptám „Pojď, Oliverku, pojď“, a najednou mi dula říká, ať si sáhnu na hlavičku.

Podívám se dolů, sáhnu si a ona tam opravdu je!

Rychlost, s jakou následuje vypuzení zbylé části toho malého človíčka, je ohromující. Je pět minut před pátou ráno a já jsem maminka! Natahuji k miminku ruce a nevěřím, že už je na světě, že už je u mne. Ten malý uzlíček měl omotanou pupeční šňůru kolem celého tělíčka od krčku až po nožičky – říkám, že byl zabalený jako dáreček. V sekundě ho držím ve svých rukou, dávám si jej na hruď a ještě teď mne tento moment dojímá a navždy asi už dojímat bude. Maličký má modrou hlavičku, nepláče… Já přecházím ze stoličky na porodní lůžko, kde po chvíli porodím i placentu. Děťátko mám na hrudi a to se během chvilky přisává k prsu.

Taky už krásně dává svým hláskem o sobě vědět. Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu jsem právě porodila své děťátko! Mezitím mi PA hlásí, že šití netřeba, jsem bez jakéhokoli poranění. O důvod k radosti více. S maličkým strávíme na porodním sále krásné dvě hodiny vítání a seznamování. Dula je stále s námi a povídáme si, dává mi různé rady. Nikdo mi chlapečka nebere, je od počátku se mnou. Dětská sestra jej přijde zkontrolovat, ale ani v tomto případě jej nemusím pouštět ze svých rukou. Před přemístěním na pokoj se jdu s dulou osprchovat. Ta mi radí, ať vynechám horní část těla, aby malý cítil pach mé kůže a také bradavek. Je to malá a jediná chvilka, kdy mi děťátko drží PA. Pak jdeme společně na pokoj. Pamatuji si slova duly: „Fakt se cítíš tak dobře, jak vypadáš?“ Ano, kromě kostrče mne nic nebolelo a byla jsem chvíli po porodu navzdory probdělé noci fit a hlavně plná euforie a radosti.

S chlapečkem jdeme na měření, vážení a vyšetření až téměř tři hodiny po porodu. Mám radost, že při měření mu nenatahují nožičky, na centimetrech opravdu nelpím. Na pohodě děťátka jednoznačně ano. Maličký váží 3,485kg, plus mínus 48cm a obvod hlavičky má 34cm.

Po vyšetření si nemyté miminko znovu pokládám na svou hruď a zůstáváme takto „skin to skin“ dalších úžasných 7 hodin! Chlapeček spinká a spinká, sem tam se napije, saje krásně hned od začátku…

Je to pro mne nesmírný zázrak a tak se neustále ujišťuji, že je to pravda, že mám syna, že jsem právě porodila a že vše nejenže dobře dopadlo, ale proběhlo tak, jak jsem si moc přála. Jsem plná endorfinů a lásky. 

Navzdory porodním bolestem mne během celého porodu ani jednou nenapadlo, že už to chci mít za sebou nebo co když to nepůjde a budou mi muset píchnout oxytocin, nedej Bože provést císařský řez. Bez bolestí to zjevně nejde, a i když byly opravdu ohromující, věděla jsem, že jsou tam, aby mohlo přijít něco krásného. A co je úžasné, druhý den už jsem si je ani nedokázala vybavit.

Každý den jsem za průběh svého porodu moc vděčná a šťastná. Těhotenství jsem neměla úplně veselé (nikoli však ve vztahu k miminku; fyziologicky bylo vše v pořádku, ale psychika a hormony mi daly zabrat, objevily se partnerské problémy a zemřel mi po dvanácti letech pejsek a poté i tatínek), až v jeho závěru jsem byla schopna se na miminko napojit tak, jak si zasloužilo, a o to více mi záleželo na tom, aby jeho příchod na svět byl co nejradostnější a co nejméně komplikovaný.

Vyhledávala jsem články o přirozených porodech, sledovala videa, četla knihy a užívala si tyto chvilky, které mi přinášely zklidňující a příjemný pocit a hlavně víru v sebe sama a své tělo, že to zvládne. Nenechávala jsem se odradit pochybovačnými názory na přirozený porod či volbu porodnice mimo místo bydliště, jakkoli bylo to vysvětlování a ospravedlňování se (až teď se sama sebe ptám, proč jsem se do něj pouštěla) někdy vyčerpávající.

Volba soukromé porodní asistentky k doprovodu k porodu, v konečném důsledku tedy duly, mne také naplňovala uklidňujícími pocity, že na to nebudu sama a že byť si to musím odžít jen a jen já, budu mít oporu v někom, kdo bude mít pochopení, zkušenost a vyjde vstříc mým přáním… Mít dulu u porodu tak bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Byla mým tichým průvodcem, který ve vhodný čas vždy zasáhl – slovem nebo činem – a vždy to bylo to pravé. Byly jsme tam jen my dvě a tak to bylo pro mne ideální. Nikoho dalšího jsem tam nepotřebovala a možná bych ani nesnesla.

Původně mne chtěla doprovodit sestra, která už dvě děti má, pak také maminka, která je bývalou porodní asistentkou. Můj chlapeček ale věděl lépe než my všichni, jak to bude pro nás nejlepší, a proto počkal na den (byť to byl dle papírů jeho den), až sestra odjede do zahraničí a maminka půjde na noční, abychom mohli být u toho prvního seznámení a na cestě jeden za druhým sami.

Šedesátikilometrová vzdálenost porodnice od mého bydliště mne chvílemi malinko znervózňovala, přece jen jsem nemohla tušit, jak bude porod postupovat. Ale i tato volba byla nakonec tou nejlepší. A i když jsem si je obě musela neustále obhajovat ve svém okolí, jsem moc ráda, že jsem to ustála.

Děkuji tímto dule Lence Strakové a také týmu porodnice a novorozeneckému oddělení v Krnově za nádherný porodní zážitek a poporodní péči.

Děkuji Aničce Kohutové, porodní bábě, která ve mne svou prací i články podporovala touhu rodit přirozeně ještě dřív, než jsme se setkaly.

Děkuji své kamarádce Janičce Tolaszové za podporu a předávání zkušeností během celého mého těhotenství. To ona mne k myšlence na přirozený porod přivedla.

Děkuji své rodině, která o mne pečovala a podržela mne v těžkém období a držela stráž, když už se „to“ blížilo.

Všichni výše zmínění mají na mém radostném porodu menší či větší zásluhu.

20160607_203014~2

Anna Kohutová
Jsem porodní bába a průvodkyně ženám na jejich cestě za radostným porodem. Mým velkým přáním je, aby ženy poznaly radost z porodu a děti byly láskypně vítány na tento svět. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • eBook 10 kroků a afirmací k porodu

    Připravte se i vy k myšlence radostného porodu

  • eBook Porodní příběhy

    30 porodních příběhů plných radosti i bolesti

  • Cesta za radostným porodem

    Chcete přistoupit ke svému porodu vědomě a zodpovědně? Prožít jej s radostí? Přivítat své dítě důstojně? Pak vykročte po cestě za radostným porodem i vy.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky