Cesta k uzdravení – přirozený porod po předchozím císařském řezu

S první dcerou bylo těhotenství naprosto ukázkové, žádné nevolnosti, miminko bylo plánované, vytoužené, milované od první chvíle, kdy se konečně „zadařilo“ a já zjistila, že jsem konečně těhotná. Ke konci těhotenství mi zjistili preeklampsii. Ve středu nástup do porodnice s tím, že za pár dnů mi porod vyvolají. Na porod jsem se neskutečně těšila a hlavně, až budu držet malou v náručí. V sobotu tedy došlo na vyvolávání porodu, který bohužel skončil akutním císařským řezem(selhávala mi placenta, hrozící hypoxie plodu atd.)

Moment, kdy mne odváželi na sál, si i po těch letech živě vybavuji. Jako by to bylo dnes, si vybavuji šílený strach o miminko a pocit, že je něco hrozně špatně, a že asi obě umřeme.Pocit, že je to asi naposledy, kdy vidím svého milovaného manžela, který s hrůzou v očích neměl nejmenší tušení, co se děje a jak to všechno dopadne Ten jeho pohled se mi vryl nejen do paměti, ale i do srdce.Pak už jen spěch a šrumec na sále a tma…Když jsem se pak probudila po celkové narkóze, seděl u mne manžel, nejprve se mi snažil ukázat fotku, ale ještě jsem měla rozostřené vidění a co se týče bolesti, bylo mi tak, jako asi každé ženě po císaři.. najednou z vás vedou hadičky (cévka, dren), břicho máte pořád, sice menší, ale pořád dost veliké.. a jediné co vnímáte a cítíte, je to obrovské prázdno a nechápete nic. Pak mi manžel konečně mohl přinést naši krásnou princeznu…Byla nádherná.. ale… ALE!!! Někde tam uvnitř hlavy vám to začne hlodat…

„Je nádherná, ale je opravdu moje? Je tak maličká… Kdy to příjde.. Kde je ta vlna lásky, o které všichni mluví a kterou přece musí každá maminka zažít.. Tak je to přece normální…Všichni to tak mají, co je špatně… Je nádherná, ale mám ji dost ráda? Ano miluju ji, ale je to ono? Je to ta pravá mateřská láska? “
Následovalo několik dní, kdy jsem ze všech sil bojovala o to, aby se mi malou podařilo kojit..nemohla jsem ji mít u sebe, dávali mi jí jen na kojení…  Už jen samotný první pokus o kojení, kdy místo pokusu o samopřisátí mi pro mne cizí žena bolestivě zmáčkla bradavku a nepřirozeně se snažila malou k prsu natlačit…jedna sestra mi poradila kloboučky, protože moje holčička byla malá a neměla sílu sama pořádně sát a u kojení jsem jí měla podle sester i budit, aby u kojení nespala.. Po výměně směny mě druhá sestra sjela, proč používám kloboučky, že je nepotřebuji….takže následoval den boje bez kloboučků….vůbec jsem nevěděla co mám dělat, protože mi každá ze sester radila něco jiného… neustále jsem musela malou vážit. To zoufalství, kdy téměř tři čtvrtě hodiny krásně sála a na váze nebyl vůbec žádný váhový přírůstek, večerní příchod sestry, která mi řekla, že se asi spletla, že jsem přece jenom měla kloboučky používat. Ty hodiny u odsávačky, kdy mi už i sestry říkaly, ať se na to vykašlu, že to nemá cenu a dostala jsem ze sebe jenom pár kapek. Ten moment, kdy primář seřval přímo přede mnou sestry, že místo aby dali dítě mámě , tak jí strčí samotnou na vyhřívané lůžko.

DNES UŽ TO CHÁPU.. , ale kdybych věděla už tenkrát to, co dnes, mohlo to být všechno jinak…

Po propuštění domů jsem stále bojovala o každou kapku mléka, bohužel se mi tehdy rozkojit nepodařilo.. to co jsem si odnesla domů z porodnice, byla nejen krásná milovaná dceruška, ale taky pochybnosti, které hlodaly a hlodaly…“Nejsem dost dobrá máma.. nedokázala jsem porodit svoji dceru… Nemůžu být dobrá máma, když ji ani nedokážu nakojit… Co jsem to za matku, co jsem to za člověka… Mám nádhernou zdravou holčičku, kterou miluji a přesto pořád nevím jestli dost… Miluju ji přece z celého svého srdce, jak nejvíc dovedu, ale já jsem přece žádný náhlý příval lásky nezažila, je to tedy ta pravá láska?“ A tak to pokračovalo dál a dál. Byla jsem na svoji princeznu tak pyšná, každý ji obdivoval a spoustu lidí říkalo, že tak hezké miminko už dlouho neviděli… a přesto jsem nedokázala být naplno šťastná, bolelo mě srdce, bolela mě duše…

 

Moji blízcí říkali: „Co je s tebou, máš zdravou krásnou holčičku, teď bys měla být nejšťastnější..“ A mě pořád něco chybělo.. a já nevěděla, CO je špatně.. brečela jsem… často…nedokázala jsem být šťastná a když se ke mně doneslo, že prý nekojím, protože nechci… tak to byla ta poslední kapka… Tolik jsem se snažila… tolik jsem ji milovala, a přesto jsem tolik pochybovala.. ne o ní… ona byla dokonalá… ale O SOBĚ… přestala jsem si úplně věřit. Jako ženě, jako matce

Chvilky s malou jsem si užívala, jak jen to šlo.. každý okamžik.. nejkrásnější úsměvy, kdy mi spala na prsou a já ji hladila po tvářičce a ona se tak krásně usmívala.. nechápala jsem, CO BYLO ŠPATNÉ a proč nedokážu být šťastná.. čas plynul dál a ta kouzelná holčička rostla… čas od času jsem upadla do stavu, kdy mě tohle všechno znovu trápilo.. ale převažovaly okamžiky, kdy jsem si prostě užívala to štěstí mít vlastní rodinu…

Když jsem konečně po znovu otěhotněla s naší druhou princeznou, bylo všechno krásné.. znovu jsem si užívala každý moment těhotenství.. to bylo opět ukázkové, až ke konci jsem měla opět vysoký tlak a kvůli problémům s předchozím porodem se lékaři rozhodli opět vyvolávat.. dokonce mi dali vybrat datum .. to datum, které si pro svůj příchod na svět měla vybrat moje dcera…  po zátěžovém testu se všechno rozjelo a já si užila večer i noc v bolestech.. a víte co? Doslova jsem si je užívala, protože jsem se těšila a byla jsem rozhodnutá, že tentokrát se mi povede porodit přirozeně.. těšila jsem se na to, že to dokážu, že to dokážu sama sobě..

Dopoledne mne porodní asistentka vyšetřila a prý pro nepostupující a zdlouhavý porod půjdu znovu na císaře.. NE! ZNOVU už ne. Alespoň jednou .. Prosím.. Alespoň jednou chci porodit normálně.. Vždyť mi nic není…Cítila jsem se dobře… Tak proč…

A víte co? Měla jsem štěstí, protože zrovna měl službu úžasný pan primář. Ten, který po narození první dcery vynadal sestřičkám, že nás s malou zbytečně oddělili.. Tentokrát sprdnul porodní asistentku: „Vy jste paní nevyšetřovali? To necítíte, co ta hlavička dělá?“ Porodní asistentka jen namítla, že mne už nechtěli znovu vyšetřovat, aby mě prý netrápily. Primář se otočil ke mně a řekl mi to, co mi vyvolá úsměv na rtech i dnes… „Víte jak rodí ženský v Africe? Když to na ně příjde, jdou za vesnici, tam se pověsí na strom a gravitace jim pomůže. Tak se koukejte pověsit tady za manžela, trošku se pohupujte a ono to půjde..“

A měl pravdu. Chvilku před tím, než naše druhá princezna přišla na svět, jsem měla pocit, jako bychom byly napojené jedna na druhou a jen jsem cítila, jak jí v duchu říkám.. „Pojď, to zvládneme.. Spolu to zvládneme“. Druhá dcera se narodila během jedné kontrakce na tři zatlačení a pan primář jásal, že to tam ještě nezažili… 

A nejsladší odměna byla pro mě.. Naše dcera… Pomačkaná, ale krásná.. a hlavně od první chvíle jsem to veděla. Věděla jsem, že je MOJE. Najednou jsem opravdu cítila tu vlnu lásky a do očí se mi draly slzy dojetí. Byla nádherná a já byla pyšná máma.. Pyšná na ní … pyšná na sebe… a najednou jsem to všechno pochopila.. V ten moment, jsem totiž byla pyšná i na svoji první dceru.. najednou všechno to špatné bylo pryč.. v duchu jsem se jí omluvila, že jsme o tohle přišly.

Teď už vím, že jsem ji vždycky milovala nade všechno na světě.. Jen jsem nevěřila sama soběslzy, které mi tekly štěstím po tváři byly nejen dojetím nad mou právě narozenou dceruškou, ale byly to i ty slzy, které patřily mé prvorozené holčičce ve chvíli, kdy ona přišla na svět… najednou bylo všechno tak, jak to mělo být už dávno.. najednou se mi ta jizva na srdci zahojila a od toho dne je mezi mnou a naší první princeznou takové pouto, o jakém se mi nikdy ani nesnilo…ONA JE MOJE.. a vždycky byla.. a jsem na ni tak strašně pyšná!!!!

A jak to bylo dál?

Během šestinedělí po narození naší druhé holčičky se žádné deprese nekonaly .. Naopak jsem přišla domů s pocitem, že chci být ještě jednou těhotná…(A to jsem vždycky chtěla děti dvě)….byla jsem samý úsměv.. spokojená, šťastná, hrdá a pyšná máma.. A to jsem pořád, jsem ta nejpyšnější máma na celém světě!!!

Sice se mi kojit nepodařilo ani tentokrát, ale to bylo spíš psychickým blokem po prvním porodu…ale za mě je z vlastní zkušenosti stokrát lepší spokojená máma a nakrmené dítě, než vystresovaná máma, která ztratila důvěru v sebe samu…Obdivuji každou ženu, která si s kojením poradí… Ale taky vím, že není prohra dát dítěti UM, když to z nějakého důvodu nejde. To, že dáte dítěti UM přece neznamená, že ho milujete míň, nebo že z vás nemůže být ta nejskvělejší máma pod sluncem.. A všem, kdo se s oblibou ptají novopečených maminek jestli kojí, bych poradila jednu věc.. NEDĚLEJTE TO… nedělejte to, protože někdy tím můžete nevědomky tolik ublížit, že ani nevíte jak..  Snad se nám brzo poštěstí a já se budu zase hrdě nosit s těhotenským bříškem a budu se těšit na porod a na naše třetí štěstí. Už teď se moc těšíme na to, že budeme velká rodina. Mám úžasného manžela a báječné děti.

Ještě jednu věc bych chtěla napsat na závěr…

Po narození druhé dcery jsem o pocítech, které jsem zažívala po prvním porodu dokázala konečně říct svojí mamince… dozvěděla jsem se, že ona na tom byla stejně…spíš bych řekla ještě hůř… Po porodu jí obě děti sebrali .. když jsem se narodila já, řekli jí, že jsem na tom špatně … že se má připravit na to, že asi umřu.. Ona nikdy nemohla zažít ten uzdravující pocit, kdy je všechno tak, jak má být… nikdy nezažila přiložení dítěte po porodu na břicho… ale o svých pocitech se mi styděla říct… Bavily jsme se o tom mockrát, ale tohle mi přiznala až tehdy, kdy jsem jí řekla já o svých pocitech po prvním i druhém porodu, a že takových je nás spoustu.

A vím, že kdybych nežila v iluzi, že ta „vlna lásky“ po porodu je běžná a vždycky u každé ženy, snášela bych to úplně jinak. Až bude těhotná moje dcera, jsem rozhodnutá, že jí to řeknu.. že jí přiznám, jak to vše bylo, aby ona byla připravená, pokud by tahle situace nastala. A vím, že jí budu podporovat.Je totiž spousta žen, které se do podobné situace nikdy nedostaly a proto velice snadno člověka odsoudí, ale nemohou za to, ony ten střep ve svém srdci nikdy neměly, proto je tak těžké to pro ně pochopit

Eva

 

 

Anna Kohutová

Jsem porodní bába a průvodkyně ženám na jejich cestě za radostným porodem.
Mým velkým přáním je, aby ženy poznaly radost z porodu a děti byly láskypně vítány na tento svět.
Můj příběh si přečtěte zde>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • eBook 10 kroků a afirmací k porodu

    Připravte se i vy k myšlence radostného porodu

  • eBook Porodní příběhy

    30 porodních příběhů plných radosti i bolesti

  • Cesta za radostným porodem

    Chcete přistoupit ke svému porodu vědomě a zodpovědně? Prožít jej s radostí? Přivítat své dítě důstojně? Pak vykročte po cestě za radostným porodem i vy.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky